Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 32/2016

-26

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

K. B.

Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanovení , trestního zákona.

Tento rozsudek se

zrušuje

.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný K. B.

zprošťuje

obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne, tedy úmyslně se vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. , byl obviněný K. B., tehdy vojín základní služby, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák. (, trestní zákon) a za tento trestný čin byl odsouzen podle tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku. Podle tr. zák. soud vyslovil trest ztráty čestných práv občanských a ztrátu práv uvedených v tr. zák. na tři roky. Dále obviněnému uložil povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Podle skutkových závěrů soudu trestný čin spáchal tím, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 7. 9. 1993, sp. zn. 1 Rtv 12/93, byl podle s použitím , o soudní rehabilitaci zamítnut návrh odsouzeného K. B. na zrušení rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. , v přezkumném řízení, protože byl podán opožděně. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 9. 1993.

Proti zmíněnému odsuzujícímu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. B. stížnost pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona odůvodnil tím, že podle y z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje.

Podle , trestního řádu bylo účelem trestního řádu upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.

Podle , trestního řádu bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Podle , trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Odkázal dále na znění , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ministra spravedlnosti vydáním , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zákonodárce sledoval především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, když obviněný K. B. byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejšíu 9. května 1948 a právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.) sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní z roku 1920.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného K. B. porušen zákon v ustanovení ve vztahu k ustanovení , aby podle tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. , a dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení bývalého Obvodového vojenského soudu v Brně ze dne 7. 9. 1993, sp. zn. 1 Rtv 12/93, a dále aby postupoval podle tr. ř., případně podle tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl při veřejném zasedání, aby stížnosti pro porušení zákona bylo vyhověno a aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Obhájce obviněného se připojil k závěrečnému návrhu státního zástupce.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného K. B.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Podle § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Československé republiky, svoboda svědomí se zaručuje.

Podle § 15 odst. 2 cit. zákona světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.

Podle § 16 odst. 1 cit. zákona každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoliv náboženskou víru nebo být bez vyznání.

Podle § 16 odst. 2 cit. zákona všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna.

Bývalý Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného K. B. pro čin, jímž uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které bylo zakotveno v ustanovení tehdejšíy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními , . V ustanovení y 9. května bylo stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu a nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem.

Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit argumentaci ministra spravedlnosti v tom, že obviněný uplatňoval své právo na svobodu svědomí zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv a že bývalý Nižší vojenský soud v Brně tuto okolnost nevzal v úvahu při rozhodování o činu obviněného, a proto postupoval v rozporu s , trestního řádu, podle něhož bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Je historickou a nespornou skutečností, že Valné shromáždění dne 10. prosince 1948 v Paříži přijalo a vyhlásilo Všeobecnou deklaraci lidských práv, k níž se přihlásilo 48 států, osm států se zdrželo hlasování. Byly to tehdejší Svaz sovětských socialistických republik, Běloruská sovětská socialistická republika, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Jugoslávie, Polsko, Jihoafrická Unie, Saudská Arábie a tehdejší Československá republika. Je nesporné, že Všeobecná deklarace lidských práv přispěla svým významem rozhodujícím způsobem k utváření mravního i právního vědomí lidstva. Otázka její právní závaznosti byla sporná již v minulosti a ani dosud mezinárodní právo veřejné uspokojivě nevyřešilo, zda deklarace, tedy prohlášení, mají obecně povahu závazné mezinárodní smlouvy či nikoliv. Převažující názor vychází z toho, že Všeobecná deklarace lidských práv není právně závazná pro státy, které ji přijaly. Z těchto hledisek by bylo třeba nahlížet na tuto deklaraci i v případě, že by ji tehdejší Československá republika přijala. Stojí za zmínku, že k oficiálnímu přijetí Všeobecné deklarace lidských práv došlo až v roce 1975 v Helsinkách na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Je tedy naprosto zřejmé, že obviněný K. B. svým činem neuplatňoval právo na svobodu svědomí podle článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Nižší vojenský soud v Brně neměl žádnou povinnost při svém rozhodování v roce 1954 zohledňovat tuto okolnost, jak se ministr spravedlnosti nesprávně domnívá.

Z toho je zřejmé, že odsouzení obviněného K. B. pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle trestního zákona, bylo v rozporu s ustanoveními § 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Československé republiky, že na toto odsouzení se vztahovala ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. .

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného K. B., podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením odsuzujícího rozsudku ztratila svůj podklad. Podle § 226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud zprostil obviněného K. B. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 11. 1953 u svého útvaru v H. S. přes poučování a přesvědčování odmítl v sobotu nastoupiti do denního zaměstnání a konati v sobotu uložené mu povinnosti s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení adventisty 7. dne, tedy úmyslně se vyhýbal plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestního zákona, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Poučení

: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2016

JUDr. Jindřich Urbánek

předseda senátu