Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 712/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Oblastní nemocnice Náchod a.s.

MUDr. D. L.

, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1272/21, o 170.262,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2014 č.j. -101 takto:

I. Dovolání žalované

se zamítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.271 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Renaty Dobývalové, advokátky se sídlem ve Lhotě pod Libčany č. 104.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 170.262,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 14.9.2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 24.8.2012 kvalifikační dohodu, podle které jí bylo umožněno prohloubení kvalifikace studiem v oboru dětské lékařství od 5.9.2012 do konce roku 2016, a žalovaná se zavázala prohloubit si kvalifikaci do konce roku 2016 a setrvat u zaměstnavatele po dobu 5 let od jejího prohloubení. Žalovaná však ukončila ke dni 31.7.2013 pracovní poměr, a tím jí vznikla povinnost k úhradě nákladů na prohloubení kvalifikace, kterými byly v dohodě výslovně uvedené „náhrada mzdy, kurzovné a poplatky za odbornou praxi zaměstnance, náhrada nákladů na ubytování, stravné a cestovné“. K výzvě žalobkyně zaplatila žalovaná jen část nároků ve výši 38.137,- Kč, avšak zbývající část – náhradu mzdy - odmítla zaplatit.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 18.3.2014 č.j. -50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 29.911,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Viktora Paka. Věci samé dospěl k závěru, že v daném případě si smluvní strany výslovně specifikovaly, že náklady hrazené žalovanou „sestávají z náhrady mzdy“ a nikoliv ze mzdy. Ani výkladem nelze podle názoru soudu prvního stupně měnit povinnost žalované podle kvalifikační dohody zaplatit náhradu mzdy za povinnost zaplatit mzdu. Uvedené pojmy mají v pracovněprávních vztazích zcela jednoznačný a odlišný význam. Jestliže žalobkyně chtěla ve smlouvě sjednat povinnost zaplatit také vyplacenou mzdu, mohla v článku V. dohody pouze odkázat na úhradu nákladů uvedených v článku III. této dohody. Jestliže tak neučinila, lze usuzovat na vůli účastníků vyjádřit v článku V. dohody k úhradě rozdílné náklady, než jsou uvedeny v článku III. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se podle kvalifikační dohody účastnila prohlubování kvalifikace, za což jí podle ustanovení § 230 odst. 3 zák. práce příslušela mzda, avšak tuto mzdu není povinna žalobkyni zaplatit, neboť taková povinnost v kvalifikační dohodě nebyla sjednána.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.9.2014 č.j. -101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 170.262,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 14.9.2013 do zaplacení a 80.708,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Renaty Dobývalové. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že prováděl výklad kvalifikační dohody pouze tím způsobem, že se zaměřil pouze na článek V. kvalifikační dohody, resp. na sousloví „náhrada mzdy“ a neposuzoval projev vůle, tedy uzavřenou smlouvu, v celém jejím rozsahu s přihlédnutím k zákonné úpravě, která v té době existovala a s přihlédnutím k vůli účastníků dohody. Ze zákonné úpravy vyplývá jednoznačně, že, prohlubuje-li si zaměstnanec kvalifikaci, považuje se to za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, a pokud si zvyšuje kvalifikaci, je mu vyplácena náhrada mzdy. V souladu s touto zákonnou úpravou se žalobkyně zavázala hradit žalované náklady spojené se studiem mimo jiné též mzdu. Je-li v článku V. dohody uvedeno, že „náklady sestávají z náhrady mzdy, může jít buď o písařskou chybu, nebo může jít o pojem, který obecně stanoví povinnost určité osobě něco zaplatit“. „V daném případě nelze vycházet toliko z výslovného jazykového vyjádření tohoto jediného sousloví, aniž by bylo přihlédnuto jednak k zákonné úpravě a jednak ke kvalifikační dohodě samotné. Interpretace předmětné dohody provedená soudem prvního stupně není správná a vycházeje z vůle účastníků, která je promítnuta v celé kvalifikační dohodě, je nutno dospět k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni mzdu, která jí po dobu prohlubování kvalifikace byla vyplácena“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že pojmy „mzda“ a „náhrada mzdy“ jsou zcela odlišné pojmy, které jsou zákonem jednoznačně definovány a není možné výkladem dovozovat jejich zaměnitelnost, či jim přisuzovat obdobný význam. Uvádí-li odvolací soud, že slovo náhrada ve slovním spojení „náhrada mzdy“ je projevem, který obecně stanoví povinnost někomu něco zaplatit, pak v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyložil písemný projev vůle žalované v rozporu s jeho jednoznačným jazykovým projevem, tedy zcela zřetelnému a v praxi jednoznačně používanému zákonnému pojmu „náhrada mzdy“ přisoudil zcela jiný význam. Při své úvaze odvolací soud zcela opomíjí ustanovení § 234 odst. 3 písm. c) zák. práce, podle kterého kvalifikační dohoda musí obsahovat druhy nákladů a celkovou částku nákladů, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání. Odvolací soud za těchto okolností opomíjí skutečnost, že zákon ponechává zcela na vůli účastníků dohody, které náklady má zaměstnanec v případě porušení závazku zaměstnavateli vracet. Neobsahuje-li tedy dohoda ve výčtu druhů nákladů některé náklady, které je zaměstnanec povinen v případě porušení závazků vracet, nemůže je následně zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat k úhradě. Nelze proto dovozovat, že hradí-li se při prohlubování kvalifikace zaměstnanci mzda, je zaměstnanec při porušení závazku také povinen tuto mzdu vracet, a to i přesto, že si mzdu jako náklad, který má zaměstnanec hradit, výslovně strany nesjednaly. Žalovaná též namítala, že odvolací soud z hlediska jejích procesních práv nikterak nezohlednil její postavení jako slabší strany ve vzájemném vztahu s žalobkyní, a že před vydáním rozhodnutí se svým odlišným právním názorem neseznámil účastníky, neumožnil jim se vyjádřit k tomuto odlišnému názoru soudu, a v důsledku toho je jeho rozhodnutí nepředvídatelné.

Žalobkyně uvedla, že projev vůle je nutné vždy vykládat „podle vůle stran v době, kdy projev činily, nikoliv striktně formálně dle složitého pojmosloví uvedeného v “. Není rozhodné, jak jsou určité pojmy přesně definovány zákonem, ale skutečná vůle obou stran, která je v tomto případě zcela zřejmá a nemůže o ní být pochyb, ani neumožňuje dvojí výklad. Stanoví-li kvalifikační dohoda výslovně, že zaměstnavatel bude během stáže vyplácet „mzdu“ v článku III. dohody a hovoří-li pak v článku V. dohody o povinnosti vracení náhrady mzdy, je zřejmé, že toto sousloví se vztahuje ke mzdě samotné ve smyslu článku III.dohody.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolatelka označuje rozsudek odvolacího soudu za „nepředvídatelný“, neboť „účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem před vydáním rozhodnutí a neumožnil tak účastníkům se k tomuto odlišnému názoru soudu vyjádřit“. Hovoří-li dovolatelka o „nepředvídatelnosti“ rozsudku odvolacího soudu, pomíjí přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. ). Uvedená výtka je proto nepřípadná.

Pro rozhodnutí soudů však bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký význam pro výklad dvoustranného právního úkonu (smlouvy) má skutečnost, že pojmy užité pro označení peněžitého plnění v jejích jednotlivých částech nejsou navzájem kompatibilní. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že kvalifikační dohoda byla uzavřena dne 24.8.2012 – podle , , ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o zdravotnické záchranné službě, dále , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a a dále , o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném na důchodové spoření (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně podle , , ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření a zákona o doplňkovém penzijním spoření (dále jen „obč. zák.“)

Podle ustanovení § 234 odst. 1 zák. práce uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.

Podle ustanovení § 234 odst. 2 zák. práce kvalifikační dohoda může být uzavřena také při prohlubování kvalifikace (§ 230), jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalovaná, která pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy od 12.9.2011 jako lékařka, uzavřela dne 24.8.2012 kvalifikační dohodu, ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalované prohloubení kvalifikace studiem v oboru dětské lékařství, jakož i „hradit zaměstnanci výdaje spojené se studiem a přípravou, kterými jsou mzda, náklady na ubytování v místech mimo bydliště a pracoviště zaměstnance, stravné a cestovní náhrady podle , , kursovné a poplatky za odbornou praxi zaměstnance“ (čl. III. dohody). Oproti tomu se žalovaná zavázala v případě, jestliže rozváže pracovní poměr před prohloubením kvalifikace, uhradit zaměstnavateli (za specifikovaných podmínek) náklady spojené s prohlubováním kvalifikace s tím, že „náklady se stávají z náhrady mzdy, kursovné a poplatky za odbornou praxi zaměstnance, náhrady nákladů na ubytování, stravné a cestovné podle , “ (čl. V. věta třetí dohody). Dopisem ze dne 16.5.2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce.

Za tohoto stavu je pro posouzení věci podstatné, jaký význam má smluvní ujednání, že žalobkyně v rámci výdajů spojených s prohloubením kvalifikace bude poskytovat žalované „mzdu“, zatímco pro případ předčasného rozvázání pracovního poměru byl sjednán závazek žalované nahradit žalobkyni náklady spojené s prohlubováním kvalifikace sestávající (kromě jiných) též z „náhrady mzdy“.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 4 zák. práce, § 35 odst. 2 obč. zák.). Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované) účinky, jen jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Přitom výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. ).

Při úvaze o tom, jakou vůli projevili účastníci při uzavření kvalifikační dohody ze dne 24.8.2012, je třeba mít na zřeteli, že smyslem dohody podle ustanovení § 234 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace, jimiž jsou kupříkladu školné nebo náhrada cestovních výdajů, popřípadě – jde-li o zvyšování kvalifikace - náhrada mzdy nebo platu, neboť prohloubení kvalifikace se považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat ( zák. práce).

Je jistě správné, že pojmy „mzda“ a „náhrada mzdy“ jsou – jak dovolatelka namítá – odlišné pojmy, nicméně nelze přisvědčit názoru, že, byly-li jednou použity, jedná se vzhledem k jejich „nepochybnému významu“ o ujednání srozumitelné, které nevzbuzuje pochybnost, co chtěli účastníci vyjádřit, a proto zde již není žádný prostor pro výklad. Tento názor však tím, že se zaměřuje toliko izolovaně na článek V. kvalifikační dohody a nepřihlíží k obsahu kvalifikační dohody jako celku, opomíjí, jaký smysl a účel (jak již o něm byla zmínka) byl dohodou sledován, tj. že zaměstnavatel se zavazuje umožnit zaměstnanci za sjednaných podmínek prohloubení kvalifikace a zaměstnanec, nesplní-li sjednané podmínky, se oproti tomu zavazuje nahradit náklady spojené s prohloubením kvalifikace. Právě tomuto smyslu a účelu byla podřízena vážná vůle účastníků (srov. § 4 zák. práce, § 37 odst. 1 obč. zák.) při uzavírání kvalifikační dohody jako dvoustranného právního úkonu. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že by žalobkyně mínila vážně situaci, kdy by žalované při prohlubování kvalifikace poskytovala mzdu, a pro případ nesplnění závazku sjednala vrácení náhrady mzdy, kterou v dané souvislosti neposkytovala a ani poskytovat nemohla. Z obsahu spisu rovněž nevyplývá, že by žalovaná, jako druhá strana kvalifikační dohody, neuzavírala za daným účelem tuto dohodu jako celek vážně; případná mentální rezervace při uzavírání dohody, není-li projevena a nestane-li se součástí právního úkonu, nemá právní relevanci. Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit, že v posuzované věci nelze při výkladu uzavřené kvalifikační dohody vycházet toliko z jediného (chybného) jazykového vyjádření, aniž by se přihlíželo ke smyslu tohoto smluvního typu a k obsahu pracovněprávních vztahů, které jsou tím upravovány.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) nebo v nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 14.800,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokátka JUDr. Renata Dobývalová, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.171,- Kč ( , věta druhá ).Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 18.271,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2016

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu