Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 35/2016

4 Tz 35/2016-26

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. K.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanoveních a v neprospěch obviněného M. K., a to i z důvodů uvedených v , o soudní rehabilitaci, v platném znění.

Napadený rozsudek

se zrušuje.

Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. K.

zprošťuje obžaloby

pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O.,

čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle , ve stadiu pokusu podle

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. , byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle (dále jen tr. zák.), ve stadiu pokusu podle tr. zák., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce. Podle rozsudku se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 1959.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K. stížnost pro porušení zákona. Pohnutkou, jež motivovala odmítnutí vojenské služby obviněným, byla jeho náboženská výchova a jeho příslušnost k náboženské sektě S. J., když právě tuto okolnost obviněný na svou obhajobu uváděl. Jeho čin směřoval k uplatnění základního práva, které mu jako občanu ČSR zaručovala v ustanovení , stejně tak i Deklarace lidských práv v článku 18. Pokud byl tento čin prohlášen za trestný, stalo se tak v rozporu s citovanými principy a s principy, na nichž byla budována demokratická společnost. Pokud z roku 1948 zaručovala právo na svobodu svědomí, pak trestní zákon mu aplikaci této svobody neumožňoval. Pokud Vojenský obvodový soud v Karlových Varech obviněného za uvedené jednání odsoudil, porušil zákon v ustanovení odst. 1 tr. zák.

Závěrem pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. , byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. v ustanoveních (dále jen tr. ř.) ve vztahu k ustanovení Podle tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen, včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl postup podle , případně podle tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, aniž zkoumal řízení, jež mu předcházelo, neboť trestní spis již byl skartován a soudu byla k dispozici pouze ověřená kopie rozsudku. Z obhájcem předloženého opisu rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , jímž bylo rozhodnuto o dědictví po M. K., bylo ověřeno datum jeho úmrtí, k němuž došlo dne 3. 5. 2010. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného M. K. z důvodů dále rozvedených a že podle § 275 odst. 1 tr. ř., s ohledem na tento vyslovený závěr není překážkou provedení řízení na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona.

Podle § 3 odst. 2 tr. ř. z roku 1950 bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

Podle § 265 odst. 1 tr. zákona z roku 1950 se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane.

Těmito ustanoveními se bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech při svém rozhodování důsledně neřídil. Obviněný M. K., jak vyplývá z odůvodnění citovaného rozsudku, v rámci své obhajoby připustil jak v přípravném řízení tak ve své výpovědi v hlavním líčení, že se na okresní vojenskou správu dostavil, aby příslušnému orgánu sdělil, že vojenskou základní službu nenastoupí, protože se to příčí jeho náboženskému přesvědčení jako „příslušníku s. J.“ (citace z rozsudku). V tomto náboženském duchu byl doma vychováván on i jeho bratři, kteří měli k vojenské službě až na jednoho zcela shodný odmítavý přístup. Při hodnocení osoby obviněného bylo konstatováno, že je řádně zaměstnán, je kladně pracovně hodnocen, je občansky i trestně bezúhonný. Rozsudek pak dále v této souvislosti obsahuje celou řadu proklamací, nemajících povahu hodnocení důkazů či právních úvah, jejich úkolem bylo pouze stanovit míru společenské nebezpečnosti činu. V rámci těchto úvah soud neopomenul jako přitěžující okolnost přičíst obviněnému k tíži to, že jeho dva bratři již byli za stejný trestný čin v minulosti odsouzeni, z nichž jeden v době konání hlavního líčení proti obviněnému, trest odnětí svobody aktuálně vykonával. Odůvodnění výše trestu odnětí svobody a nutnosti jeho přímého výkonu rozsudek postrádá.

V době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech platil především ústavní zákon 150/1948 Sb. ze dne 9. 5. 1948 - Československé republiky. Podle této y bylo každému přiznáno právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Podle odst. 2 stejného článku pak všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna. Podle Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, zejména této deklarace, má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Tato ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená občanská a politická práva obviněného nebyla bývalým Vojenským obvodovým soudem v Karlových Varech respektována. Jednání obviněného, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo uvedenými dokumenty zaručeno, bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné. z roku 1948 sice svobodu vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takovýchto svobod byla zaručena, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, na druhé straně byl ochoten na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný trestný čin není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Trestní právo sice v kritické době chránilo jak společnost, tak jednotlivce, avšak ochrana jednotlivce a jeho základních práv byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv socialistické společnosti, jak je ostatně zřejmé i z odůvodnění napadeného rozsudku

, o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve svém úvodním ustanovení neváže ochranu základních lidských práv a svobod na výlučně Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, nikoli nad rámec y. Proto kromě citovaného Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 nutno zohlednit i ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla členskými státy Rady Evropy sjednána v Římě dne 4. 11. 1950, podle něhož svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V posuzovaném případě se nejednalo jen o omezení tohoto základního práva, ale o jeho popření.

Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel již k citovanému zákonu o soudní rehabilitaci č. v platném znění, zejména k , kdy účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takovýchto práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Nejvyšší soud při svém rozhodování také zohlednil nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. . Při argumentaci výše uvedené poté dospěl k závěru, že bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech porušil zákon v ustanovení tr. ř., jež mu přikazovalo spravedlivě rozhodovat o trestných činech a v ustanovení tr. zák a tr. zák., pokud obviněného uznal vinným pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci, přičemž k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného. Podle tr. ř. proto vyslovil porušení zákona v uvedeném rozsahu a podle tr. ř. poté zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959 sp. zn. . Současně zrušil i všechna další rozhodnutí, jež na zrušený rozsudek obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vzhledem k právnímu názoru, který Nejvyšší soud v této věci zastává, totiž že jednání, z něhož byl obviněný M. K. obžalován, není trestným činem, rozhodl ve věci sám za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. Obviněného poté podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O., v čemž obžaloba spatřovala pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle a tr. zák ve znění

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 8. 6. 2016

JUDr. Danuše Novotná

předsedkyně senátu