Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 621/2016

-407

ROZSUDEK

Domov pro seniory Vroutek, příspěvková organizace

Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky

, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 58 155,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. -373, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. -373, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2014, č. j. -330, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2014, č. j. -330, ve výroku pod bodem I, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 57 793,80 Kč s úrokem tam uvedeným (první výrok), změnil jej ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). V zamítavém výroku pod bodem II stran částky 361,50 Kč s úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden nebyl.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako zařízení poskytující pobytové sociální služby a žalovaná zdravotní pojišťovna uzavřeli dne 27. 2. 2009 zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům, umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami (dále též jen „zvláštní smlouva“), v jejímž článku IV byla úhrada zdravotní péče upravena tak, že strany další obsah a to konkrétně cenu bodu a výši regulačních omezení sjednají dodatkem. K uzavření dodatku však pro rok 2012 nedošlo, neboť žalobkyně návrh zaslaný žalovanou neakceptovala s ohledem na „neočekávanou degresivní hodnotu bodu“. Žalobkyně vyúčtovala žalované zdravotní péči poskytnutou v listopadu 2012 fakturou znějící na částku 137 868,30 Kč, žalovaná na ni uhradila 79 713 Kč, provedla vyúčtování zdravotní péče za rok 2012 a stanovila doplatek ve výši 130 562,10 Kč, který odeslala žalobkyni dne 3. 4. 2013. Na základě následné kontroly žalovaná odmítla péči o objemu 723 body a „o tuto částku byly body vykázané v roce 2012 nižší, když v daném období žalobkyně vykázala celkem 152464 bodů v hodnotě 137 217,60 Kč, avšak uhrazeno jí bylo 79 713 Kč, a proto dluh činil 57 504,60 Kč“; neoprávněně účtované body byly oceněny hodnotou bodu 0,40, Kč, tedy na částku 289,20 Kč, která byla započtena oproti platbě za září 2014.

Odvolací soud dospěl cestou výkladu ujednání v článku IV zvláštní smlouvy ve spojení s , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, k závěru, že není-li uzavřen úhradový dodatek, lze použít způsob úhrady zdravotní péče podle úhradové vyhlášky (jde o vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. , o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, dále jen „úhradová vyhláška“) pouze tehdy, jestliže se konalo bezvýsledné dohodovací řízení. Protože to se v roce 2012 nekonalo, způsob úhrady podle článku IV odst. 2 písm. b) zvláštní smlouvy - tj. podle úhradové vyhlášky vydané pro rok 2012 pouze pro potřeby zdravotnických zařízení, nikoli pro potřeby úhrady péče v pobytových zařízeních sociálních služeb a navíc v daném segmentu poskytované péče - realizovat nelze, neboť při opačném výkladu by zdravotní pojišťovna jako silnější strana neměla důvod přistupovat k dohodovacímu řízení. Odvolací soud usoudil, že úhradovou vyhlášku nelze aplikovat ani za pomoci analogie, nakonec i s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. “, o protiústavnosti Správným proto shledal názor soudu prvního stupně, že v úvahu pro rok 2012 připadá pouze způsob úhrady zdravotní péče podle článku IV odst. 2 písm. a) zvláštní smlouvy, tj. podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Ten podle jeho mínění odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. . Správným pak odvolací soud shledal též stanovení hodnoty bodu částkou 0,90 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním.

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Předkládá otázku, jakým způsobem má být určena výše úhrady pobytovému zařízení sociálních služeb za poskytnutou zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění, pokud mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou nedošlo pro dané úhradové období ke sjednání hodnoty bodu, výše úhrad ani regulačních omezení prostřednictvím úhradového dodatku ve smyslu

Dovolatelka tvrdí, že tato otázka není v judikatuře dosud řešena, a současně namítá, že odvolací soud se svými právními závěry odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , a nesprávně pochopil názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. . Argumentuje s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , že úhradová vyhláška je v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě o obsahu úhradového dodatku, přímo aplikovatelná podle článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy. Pro případ, že by byl dovolací soud jiného názoru, snáší argumenty ve prospěch názoru o možnosti aplikovat úhradovou vyhlášku analogicky. Mimo jiné poukazuje na to, že ve , o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, již je explicitně výslovně upraven způsob stanovení výše úhrady pobytovým zařízením sociálních služeb, a to v podobě, jíž je potvrzena správnost jejího postupu v souzené věci. Zdůrazňuje, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. , z něhož odvolací soud dovodil nemožnost degresivního stanovení hodnoty bodu, byla zrušena , která se týkala jiného úhradového období a nadto byla Ústavním soudem potvrzena její ústavní konformita do jejího zrušení.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Zpochybňuje přípustnost dovolání argumentem, že otázku obdobnou té, kterou předkládá dovolatelka, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. . Poukazuje na to, že napadený rozsudek se opírá mimo jiné o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. , a odmítá argument, podle něhož se odvolací soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. .

Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení ( a 4 ), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , v němž přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, kterou jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o Z odkladu vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. , a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usoudil, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci.

Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem a protože Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení ( věta třetí ). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá )

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2016

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu