Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5094/2015

30 Cdo 5094/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce Ing.V. T., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2015, č. j. -260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou po žalované původně částky 10 000 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s proti němu vedeným trestním řízením u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. . Níže uvedenými rozsudky soudy rozhodly o požadavku žalobce o 390 000 Kč, které žalobce žádal jako náhradu nemajetkové újmy mu vzniklé po 27. 4. 2006 v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.

Okresní soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. -228, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 390 000 Kč s úrokem z prodlení, jehož roční výše v procentech je pro každé kalendářní pololetí trvání prodlení žalované stanovena jako součet čísla 7 a repo sazby České národní banky platné prvního dne příslušného kalendářního pololetí z částky 390 000 Kč za dobu od 4. 3. 2010 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 368 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, č. j. -260, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 3. 2010 do zaplacení, a rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 3. 2010 do zaplacení, změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 134 879 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 25 566 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal včasné dovolání,které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že ve věcech nároků na náhradu nemajetkových újem způsobených rozhodnutími o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Rozhodnutí odvolacího soudu se v této věci s těmito požadavky vypořádává. Dovolatel se ve svém dovolání však omezuje toliko na vyjádření nesouhlasu právě s výší přiznaného zadostiučinění, které bez dalšího považuje za nepřiměřeně nízké, a nesprávnou aplikaci rozhodných kritérií vůbec nenamítá. Pominutí podmínek pro „zvýšení odškodnění pro dlouhé trvání kompenzačního řízení“ odvolacím soudem zmíněné v dovolání pak neodpovídá okolnosti, že návrh na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nebyl vůbec předmětem tohoto řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. 6. 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu