Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5683/2015

28 Cdo 5683/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce města Bochov, IČO: 00254444, se sídlem v Bochově, náměstí Míru 1, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalované I. K. S., B., zastoupené JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o určení vlastnického práva, v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. srpna 2015, č. j. -245, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků, ani vedlejší účastnice

nemají právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Karlových Varech) ze dne 22. srpna 2014, č. j. -204, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 862/3 v kat. území H.

Požadovaného určení vlastnického práva se žalobce (obec) domáhá s odkazem na ustanovení , o přechodu některých věcí za majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2010.

Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obec po tvrzeném přechodu vlastnictví (k 1. 7. 2000) o svá práva náležitě nestarala a v jednoroční lhůtě nečila návrh na zápis práva do katastru nemovitostí, navzdory ustanovení (ve znění účinném do 28. 6. 2012). Na základě smlouvy z 28. 11. 2005 stát (stále zapsaný jako vlastník v katastru nemovitostí) převedl pozemek jiné fyzické osobě, jež jej posléze v prosinci 2008 převedla na žalovanou.

V situaci, kdy se žalobce – dle zjištění odvolacího soudu – o svá práva po dobu prakticky deseti let náležitě nestaral, byť lhůta dle , v jeho původním znění, byla lhůtou pořádkovou, a kdy v mezidobí byla věc převedena na třetí osobu, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě upřednostnit ochranu žalované, resp. jejího právního předchůdce, jež vlastnické právo k pozemku nabývali v dobré víře (opírající se i o zápis převodce jako vlastníka pozemku v katastru nemovitostí).

V podaném dovolání, jehož přípustnost dle spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobce kritizuje posouzení odvolacího soudu, že předmětný pozemek mohla žalovaná (její předchůdce) nabýt v dobré víře od nevlastníka, ačkoliv s uplynutím lhůty stanovené v jeho původním znění nebyly stanoveny žádné sankční následky (kdy je žalobce současně toho názoru, že se ustanovení vztahuje jen na nabytí vlastnictví k 24. 5. 1991, nikoliv na případ nyní posuzovaný).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v (proti nimž je dovolání bez dalšího přípustné), přičemž naplněny nejsou ani předpoklady přípustnosti dovolání podle , neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o označenou právní otázku, na jejímž řešení závisí – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této otázky, v jeho rozhodovací praxi již vyřešené.

Dle konstatní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. ; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. března 2013, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. ) v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti a neučinila-li návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle cit. zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu.

V tomto směru nebyla judikatura dovolacího soudu dotčena ani pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ), jež se sice staví odmítavě k možnosti vydržení vlastnického práva státem v situaci, kdy obec nesplnila povinnost dle , avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty.

Přitom i samotné řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (a to i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. , ) koresponduje aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. , jímž dovolací soud – i se zřetelem na konstantní rozhodovací praxi všech senátů Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. ) – překonal dříve zastávaný názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy (čímž i dříve vydaná rozhodnutí dovolacího soudu, jež ve svém dovolání cituje dovolatel na podporu tohoto dříve zastávaného názoru, lze označit za obsolentní).

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , v situaci, kdy žalované ani vedlejší účastnici, které by na náhradu nákladů tohoto řízení měly jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu