Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5192/2015

33 Cdo 5192/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. R. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Prague Properties s. r. o. se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, identifikační číslo 270 92 241, zastoupené Mgr. Lucií Legnerovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Na Fabiáně 2357/27, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2015, č. j. -93, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. -93, potvrdil rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, č. j. -52, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 9. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle 241a odst. 1 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnila žalovaná právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku III odst. 7 smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené dne 16. 1. 2012 (dále jen „kupní smlouva“) není neplatné pro rozpor s dobrými mravy ( , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /). Má zato, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. , a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. , jestliže nepřihlédl k hodnotě smluvní pokutou zajištěné povinnosti ani k tomu, že smluvní pokuta výrazně převýšila výši skutečně vzniklé škody. Prosazuje, že smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč sjednaná k zajištění povinnosti opatřit popelnice ve společných prostorách domu krytem v hodnotě 6.000,- Kč je nepřiměřená. Zdůrazňuje, že nesplnění smluvní pokutou zajištěné povinnosti nijak nebránilo nerušenému výkonu vlastnického práva žalobce k bytové jednotce.

Nejvyšší soud se k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyslovil opakovaně (např. v rozsudcích ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. ); uvedl, že v souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba - kromě obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu dobrých mravů - užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Především je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , odmítl). Při posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě přihlédnout k celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k jejímu sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. ). Rozhodné jsou přitom jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná prodala žalobci bytovou jednotku č. nacházející se v domě č. p. na adrese W. 2 za kupní cenu 1.700.000,- Kč. Žalovaná (prodávající) se v čl. III odst. 7 kupní smlouvy zavázala do tří měsíců od úhrady kupní ceny žalobcem (na svůj účet) přesunout elektrickou rozvodnu z bytové jednotky do společných prostor v prvním nadzemním podlaží domu, dále osadit schránkové tablo a zbudovat skříň na odpadové nádoby v prostorách prvního nadzemního podlaží domu. Pro případ porušení těchto závazků se zavázala zaplatit žalobci (kupujícímu) smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč a zmocnila ho, aby elektrickou rozvodnu, schránkové tablo a skříň na odpadové nádoby nechal zbudovat za cenu obvyklou na její náklady. Žalobce svůj závazek uhradit kupní cenu řádně a včas splnil a jeho očekávání, že rovněž žalovaná řádně a včas splní všechny povinnosti související s převodem a následným nerušeným výkonem jeho vlastnického práva, bylo legitimní. Žalovaná své smluvní povinnosti nesplnila. V e-mailu ze dne 19. 6. 2013, na který žalovaná nereagovala, jí žalobce sdělil, že přesun rozvaděče řešil sám, a upozornil ji, že dosud neobdržel klíče od poštovní schránky a že kryt na odpadové nádoby zůstal neřešen. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinností prodávajícího uvedených v čl. III kupní smlouvy, popř. kterékoliv z nich. Smluvní pokutu neshledal nepřiměřeně vysokou, neboť zajišťovala právo žalobce na nerušený výkon vlastnického práva k bytu, který od žalované koupil za 1.700.000,- Kč. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně, že žalované muselo být zřejmé, že splnění sjednaných povinností je pro žalobce důležité, neboť kupní smlouvu uzavřel v dobré víře, že splní-li on své povinnosti z kupní smlouvy, bude mu umožněn nerušený výkon vlastnického práva, k čemuž náleží i služby související s užíváním bytu. Odvolací soud akcentoval, že žalobce jednal podle zásady pacta sunt servanda.

Výtka žalované, že odvolací soud na přiměřenost smluvní pokuty neusuzoval poměřením výše sjednané sankce s hodnotou krytu na odpadové nádoby, neboť podle kupní smlouvy byla sankce sjednána za porušení její povinnosti opatřit odpadové nádoby krytem, je zavádějící a vychází z její vlastní skutkové verze. Žalovaná totiž nesprávně interpretuje obsah kupní smlouvy, resp. její ujednání o smluvní pokutě a pomíjí okolnosti, za nichž byla sankce sjednána.

Účelem sjednané smluvní pokuty bylo zajistit žalobci nerušený výkon vlastnického práva. Žalobce oprávněně očekával, že žalovaná splní to, k čemu se v kupní smlouvě zavázala; teprve po té mohl být výkon jeho vlastnického práva nerušený. Odvolací soud nepochybil, poměřoval-li výši smluvní pokuty s kupní cenou převáděné bytové jednotky, tj. s reálnou hodnotou vlastnického práva žalobce. Smluvní pokuta totiž zajišťovala včasné splnění komplexu povinností prodávajícího, které žalobce jako kupující legitimně očekával. Skutečnost, že si účastníci sjednali, že žalovaná provede ve sjednané lhůtě pod sankcí smluvní pokuty v převáděném bytě a společných prostorách domu dodatečné úpravy, nasvědčuje tomu, že převáděný byt nebyl „perfektní“. Nedodržení smluvních závazků ze strany žalované zasáhlo do práv žalobce (narušilo jeho právo na nerušený výkon vlastnického práva). Nelze proto přijmout názor, že by výše smluvní pokuty výrazně převyšovala výši skutečně vzniklé škody, kterou žalovaná nesprávně ztotožňuje s pořizovací hodnotou krytu nádob na odpad. Vyčíslení vzniklé škody se odvíjí od hodnoty porušení práva žalobce na nerušený výkon vlastnického práva.

Nelze přisvědčit žalované, že v posuzovaném případě se odvolací soud při poměření zjištěného skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Všechny uvedené zásady totiž respektoval a jeho závěr, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je správný.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu