Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5428/2015

30 Cdo 5428/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 25, proti žalované J. J., zastoupené opatrovníkem Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované L. Š., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. srpna 2015, č. j. -373, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – město (dále již „soud prvního stupně“) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem bytové jednotky č. v I. nadzemním podlaží domu č. p. v P., a spoluvlastníkem podílu v rozsahu 198/10000 na pozemkových parcelách a společných částech domu, v němž se předmětná bytová jednotka nachází; nemovitosti jsou zapsané na LV č. 18799 a 9945 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu P. kraje, Katastrální pracoviště P. (dále již „bytová jednotka“). Soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky a žalované a vedlejší účastnici na straně žalované uložil společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení a státu náklady svědečného.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. srpna 2015, č. j. -373, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání, v němž hlediska jeho přípustnosti vymezila tak, že „napadené dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. dovolacím soudem daná otázka byla řešena rozdílně či vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dovolatelka má za to, že odvolací soud měl posoudit kupní smlouvu ze dne 31. ledna 2001 „jako tzv. propadnou zástavu.“ Odvolací soud se nezabýval okolnostmi uzavření dané kupní smlouvy a vycházel toliko z tvrzení a důkazů, které byly provedeny v jiných soudních řízeních, avšak nikoli v daném řízení. Dovolatelka dále v dovolání uvedla tvrzení, která podle jejího názoru vedou k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. ledna 2001 je neplatná z důvodu ujednání, které představuje zákonem zakázanou „propadnou zástavu“.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) podané dovolání podle věty první odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Ač dovolatelka obecně odkazuje na , které parafrázuje s odkazem na tři v něm vymezená hlediska přípustnosti, tak z obsahu podaného dovolání není zřejmé, jak se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání absentuje i jasné vymezení toho, při řešení které právní otázky, na níž rozhodnutí závisí, se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), popř. která právní otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována odlišně, a popřípadě jak má být právní otázka (jejíž vymezení v dovolání absentuje) posouzena jinak.

Dovolatelka v dovolání předkládá pouze svou skutkovou verzi případu, kterou podrobuje právnímu posouzení, přičemž svůj učiněný právně kvalifikační závěr konfrontuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. K tomu je třeba uvést, že pouhá skutková či právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu – jak bylo již vyloženo shora - nezakládá.

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolatelkou odstraněn ( ), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

K dovolatelkou namítaným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, pokud by dovolání bylo přípustné ( ), což není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu