Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5275/2015

23 Cdo 5275/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně O. L., zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalované APEX EURO s.r.o., se sídlem v Brně - Pisárkách, Výstaviště 405/1, PSČ 647 00, IČO 26291096, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, PSČ 612 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2015, č. j. -94, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. -34, zrušil rozhodčí nález vydaný dne 20. března 2008 pod spisovou značkou 3751/07 rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph. D., se sídlem na adrese Sdružení rozhodců s. r. o. v Brně, Příkop 8 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že v článku XI smlouvy o dílo, kterou mezi sebou žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 15. června 2006, byla sjednána rozhodčí doložka v následujícím znění: „Veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se , podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČO: 63496658, se sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách sdružení rozhodců www.sdruzenirozhodcu.cz“.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci si v rozhodčí doložce nesjednali osobu konkrétního rozhodce, ani nestanovili způsob jeho určení. S ohledem na to je rozhodčí doložka dle , (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná. Rozhodl proto o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného pod (dále jako „ “).

Námitku žalované, že žalobkyně neuplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající v neplatnosti rozhodčí smlouvy nejpozději, než začala jednat ve věci samé (§ 33 zákona o rozhodčím řízení), soud prvního stupně odmítl. Dovodil, že pokud je rozhodčí smlouva absolutně neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák., je třeba k této neplatnosti přihlížet bez ohledu na splnění či nesplnění podmínek uvedených v normách speciálního předpisu, tj. zákona o rozhodčím řízení. Jelikož Sdružení rozhodců, s. r. o., není stálým rozhodčím soudem ani rozhodcem ad hoc, nelze vycházet ze skutečnosti, že návrh na zahájení rozhodčího řízení byl řádně doručen ve smyslu § 14 zákona o rozhodčím řízení, protože rozhodčí řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci. To se v projednávané věci nestalo. Rozhodčí řízení tedy nebylo řádně zahájeno, a žalobkyně proto ani z logiky věci nemohla uplatnit své námitky v rozhodčím řízení, jak má na mysli ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. -62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl a změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je-li rozhodčí smlouva absolutně neplatná dle § 39 obč. zák., platí tato neplatnost nezávisle na splnění či nesplnění podmínek uvedených v zákoně o rozhodčím řízení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. , podle něhož pokud neuplatnil žalobce neplatnost rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení, ačkoli mu v tom nic nebránilo, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak než návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout.

V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žádný ze zákonných důvodů ke zrušení rozhodčího nálezu uvedených v § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení neuplatnila v rozhodčím řízení, nýbrž až svou žalobou o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu zrušil k podanému dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. února 2015, sp. zn. . V něm dospěl k závěru, že byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a žalobu na jeho zrušení podal spotřebitel, soud i podle právní úpravy účinné do 31. března 2012 přezkoumá, zda není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je totiž třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) a judikatury Soudního dvora Evropské unie v těchto věcech. Uvedené závěry se následně promítly např. do rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a .

V řízení dále rozhodoval Krajský soud v Brně, který v rozsudku ze dne 3. června 2015, č. j. -94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).

Odvolací soud vycházel ze závazného právního závěru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. , a uzavřel, že v rozhodčím řízení bylo rozhodováno na základě neplatné rozhodčí doložky. Z toho důvodu odvolací soud žalobou napadený rozhodčí nález zrušil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje žalovaná především v tom, že otázka neplatnosti rozhodčí smlouvy a uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy je dovolacím soudem rozhodována nerozdílně. Konkrétně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. , podle něhož pokud žalobce neuplatnil neplatnost rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení, ačkoli mu v tom nic nebránilo, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak, než návrh na zrušení rozhodčího nálezů zamítnout.

Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaná především v tom, že rozhodčí smlouvu uzavřenou v rámci smlouvy o dílo ze dne 15. června 2015 nelze posuzovat podle euro konformního výkladu, který odkazuje na novelu zákona o rozhodčím řízení provedenou , tj. téměř o 6 let poté, co byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž součástí byla rozhodčí doložka. Takový výklad zákona naprosto porušuje a nerespektuje zásadu právní jistoty v právních vztazích a rovněž zásadu zákazu retroaktivity.

Žalovaná podotýká, že vyloučení aplikovatelnosti ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení je v přímém rozporu se zásadou právní jistoty účastníků právních vztahů. Dle názoru žalované totiž nelze dovozovat retroaktivitu uvedené novely, neboť neaplikovatelnost výše uvedeného ustanovení na spory ze spotřebitelských smluv i před 1. dubnem 2012 by účastníkům rozhodčího sporu nezajišťovala dostatečnou právní ochranu, vedla k popření principu právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ( ) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud po přezkoumání podaného dovolání dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Odvolací soud se při rozhodování ve věci plně řídil závazným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. . Je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu se v otázkách rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech vyvíjela. Názor, který byl prezentovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. , na které dovolatelka odkazuje, byl změněn následnou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. a ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. ) a v současné době je nutné považovat za ustálený ten názor, že ve spotřebitelských věcech je nutné posuzovat otázku platnosti rozhodčí doložky z úřední povinnosti v případě rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu i v tom případě, že v prvním úkonu ve věci není uplatněna námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závazného právního názoru odchylovat.

Další námitka dovolatelky, tj. že uvedená norma je vykládána v rozporu s přechodnými ustanoveními , který novelizoval , je nepřípadná. V daném případě nedochází k retroaktivní aplikaci novely č. , ale k eurokonformnímu výkladu ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve smyslu Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „ “) a judikatury Soudního dvora Evropské unie v těchto věcech.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl, neboť není přípustné.

Dle ustanovení věta druhá se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. května 2016JUDr. Kateřina Hornochovápředsedkyně senátu