Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tvo 21/2016

-9

U S N E S E N Í

I. Z.

t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

s e

stížnost obviněného I. Z.

z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. , byl obv. I. Z. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu loupeže pod body I, II/2, 3, IV podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/2, 3) v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/2, 3), dále pod bodem I v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem IV dále v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, specifikovaný ve výroku citovaného rozsudku, a současně bylo rozhodnuto i o jeho povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť proti němu podal odvolání nejen obviněný, ale v jeho neprospěch do výroku o trestu i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.

V souvislosti s trestnou činností kladenou obv. I. Z. za vinu byl vzat do vazby, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. , jež nabylo právní moci dne 14. 3. 2015, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. O důvodnosti vazby obviněného bylo poté opakovaně rozhodováno, a to v souladu s § 72 odst. 1 tr. ř., přičemž zde nebyly shledány důvody, pro její nahrazení mírnějším institutem.

Vzhledem k podaným opravným prostředkům jak ze strany obviněného, tak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, byla pak ve smyslu § 72 odst. 4 tr. ř. založena příslušnost vrchního soudu k rozhodnutí o trvání či netrvání vazebních důvodů u obviněného. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. , rozhodl tak, že obv. I. Z. ponechal nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.

Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu pečlivě zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že obv. I. Z. nelze propustit na svobodu, neboť vazební důvody podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále trvají, a vazbu obviněného tudíž není možno nahradit jiným opatřením. Vrchní soud především zdůraznil, že charakter stíhané trestné činnosti v návaznosti na předchozí trestní minulost obviněného představuje zcela odůvodněnou obavu, že by se mohl po propuštění na svobodu vyhýbat trestnímu stíhání, čímž by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, nebo by mohl podobnou trestnou činnost opakovat. Tato obava je navíc opodstatněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, přičemž zde existuje i hrozba zvýšení tohoto trestu, a to v souvislosti s odvoláním podaným v jeho neprospěch ze strany státní zástupkyně. Soud nemohl v daném případě opominout ani skutečnost, že obviněný se trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu, dopustil přes předchozí odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. Nezanedbatelným aspektem pak byly i aktualizované závěry znalců o obzvláště ztížených možnostech resocializace obviněného. Vrchní soud v dané věci rovněž neshledal překročení zákonných vazebních lhůt a existenci neodůvodněných průtahů, a vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že důvody trvání vazby u obviněného trvají i nadále.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. , podal obv. I. Z. stížnost k Nejvyššímu soudu. Obviněný ve svém podání namítl, že ačkoliv byl v minulosti odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn, a poté řádně dodržoval všechna omezení a povinnosti z toho vyplývající. Obviněný dále uvedl, že v předmětné trestní věci figuroval pouze jako „ochranka“ obviněného E. T. , přičemž o trestné činnosti nic nevěděl a nijak se na ní nepodílel. Trestní řízení, vedené proti jeho osobě, proto považuje za souhrn uměle vytvořených důkazů. V důsledku jeho předchozí trestné činnosti jsou navíc opomíjeny základní principy presumpce neviny a kriminalizovány všechny jeho aktivity. Obviněný dále uvedl, že nespáchal nic protizákonného, vyšetřování se nevyhýbal a spolupracoval i nadále s probační službou. Dlouhodobá vazba je tedy dle jeho názoru zásadním zásahem do lidského života, obzvlášť v případě, kdy má trvalé bydliště, finanční prostředky a nijak se nevyhýbá trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě. Z výše uvedených důvodů obv. I. Z. Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obviněného netrvají a propustil ho z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze v souladu s § 147 odst. 1 tr. ř., přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obv. I. Z. není důvodná.

Institut vazby představuje zásadní zásah do lidských práv jedince, a je proto třeba náležitě zkoumat, zda u obviněného skutečně existují důvody vazby vymezené v § 67 tr. ř. Nejvyšší soud zkonstatoval, že vrchní soud se řádně a pečlivě zabýval všemi podstatnými okolnostmi pro rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, a tedy plně dostál svým zákonným povinnostem.

Vrchní soud zcela správně uvedl, že vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a v návaznosti na předchozí trestní minulost obv. I. Z. , existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je navíc odůvodněno i nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. , kterým byl obv. I. Z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody

představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. ze dne 14. srpna 2008)].

V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Nelze rovněž opomnět skutečnost, že proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání v neprospěch obviněného i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to proti výroku o trestu. S případným odsouzením obviněného v předmětné trestní věci je navíc spojeno i nebezpečí rozhodnutí o tom, že bude muset vykonat zbytek trestu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na svobodu, a to v nezanedbatelné výměře 977 dní. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.

V případě obviněného nadále přetrvává i důvodná obava dle § 67 písm. c) tr. ř., že by po přepuštění na svobodu mohl opakovat trestnou činnost. Tato hrozba vyplývá zejména z charakteru trestné činnosti, jež je obviněnému kladena za vinu a rovněž ze skutečnosti, že se jí měl dopustit navzdory předchozímu odsouzení a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak nemůže nijak zasáhnout do důvodnosti vazby ani tvrzení obviněného o jeho osobních poměrech, finančním zajištění, řádném vedení života, spolupráci s policií v období mezi inkriminovanými skutky a jeho zadržením, jakož ani námitky, že po celou dobu podmíněného propuštění na svobodu dodržoval omezení stanovená probační službou. V tomto směru dále vrchní soud správně poukázal i na aktualizované znalecké posudky o obzvláště ztížených možnostech resocializace obviněného. Nejvyšší soud proto zkonstatoval, že vazbu obviněného nelze nahradit mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné těchto opatření by vzhledem k uvedeným skutečnostem nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.

Délka trestního stíhání je s ohledem na závažnost trestné činnosti adekvátní a nelze ani shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. , přičemž ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. , o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů předvídaných ustanovením § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal žádné pochybení vrchního soudu v jeho postupu při rozhodování o propuštění obviněného z vazby. Stížnost obv. I. Z. se proto nemohla setkat s úspěchem, neboť námitky v ní vznesené nejsou v žádném směru opodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. května 2016

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu