Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1589/2016

20 Cdo 1589/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné V. G., Z., zastoupené Mgr. Vlastimilou Petráskovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti povinným 1) A. Š., O., a 2) L. M., B., zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, pro 219 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2014, č. j. -128, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve shora specifikované exekuční věci Okresní soud ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 11. 2012, č. j. -94, nařídil podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, č. j. -31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, č. j. -155 (dále „exekuční titul“), exekuci na majetek povinných, a to vůči každému z nich ve výši pohledávky oprávněné 109 750 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 12 625 Kč a pro náklady exekuce (výrok I.). Návrh oprávněné soud prvního stupně v rozsahu „nařízení exekuce proti povinným 1) a 2), zavázaným společně a nerozdílně k uspokojení (…) pohledávky ve výši 109 750 Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 109 750 Kč od 1. 12. 1995 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 12 625 Kč“ zamítl (výrok II.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 1547 (výrok III.), a povinným zakázal nakládat s jejich majetkem (výrok IV.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně připomněl, že exekuci nařídil již usnesením ze dne 1. 4. 2003, č. j. -8, podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, č. j. -31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. . Protože Ústavní soud nálezem ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 8. 2011, č. j. -69, rozhodnutí o nařízení exekuce rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V jeho průběhu oprávněná doplnila návrh na nařízení exekuce označením platného exekučního titulu (krajský soud rozhodl v nalézacím řízení znovu, a to rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. -155, vůči němuž již byla opětovně podaná ústavní stížnost odmítnuta), který neobsahuje způsob rozdělení povinnosti k plnění povinných, takže soud prvního stupně se zřetelem k dělitelnosti vymáhaného plnění použil pravidlo podle ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a vymáhané plnění rozdělil povinným každému polovinou, dovodil-li současně splnění všech zákonných předpokladů pro nařízení exekuce.

Odvolací soud k odvolání povinného 2) usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. -128, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (tj. v rozsahu nařízení exekuce) potvrdil. K námitkám odvolatele ohledně prekluze vymáhaného práva, platnosti exekučního titulu a jeho řádného doručení uvedl, že vymáhán je občanskoprávní nárok z titulu půjčky, přiznaný ke dni 27. 6. 2005 pravomocným a po stránce formální a materiální vykonatelným exekučním titulem, který byl odvolateli doručen (a proto jím i následně napaden ústavní stížností) a podle něhož byl návrh na nařízení exekuce podán 13. 3. 2012 a exekuce nařízena dne 5. 11. 2012. Otázku promlčení vymáhané pohledávky odvolací soud k námitce odvolatele nezkoumal se závěrem, že řešení této otázky k předpokladům nařízení exekuce nepatří (promlčení práva je důvodem k zastavení exekuce), a nezabýval se v této fázi exekuce ani osobou soudního exekutora, jehož si oprávněná zvolila (s dodatkem, že postup pro případ podjatosti soudního exekutora upravuje § 29 ex. řádu).

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 2) dovoláním, k jehož přípustnosti odkázal na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, dále též „ “, a dodal, že odvolací soud byl při rozhodování „veden nesprávným právním názorem, kterým by měl být posouzen jinak a tak, že exekuce neměla být nařízena, kromě toho má dovolatel za to, že názor odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí“. Za chybný označil dovolatel závěr odvolacího soudu, že nařízení exekuce „procesně obstojí na podkladě návrhu na nařízení exekuce a jeho doplnění“, aniž by doplnění či změna návrhu byla povinnému doručena. Podle názoru dovolatele nelze v zahájeném exekučním řízení po zrušení exekučního titulu pokračovat, neboť změna návrhu na nařízení exekuce „opřená o následně vydaný nový (jiný) exekuční titul nemůže obstát“. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. a část první, čl. II., bod 2. ), dále opět „ “, se závěrem, že dovolání nesplňuje zákonem předepsané obligatorní náležitosti (viz ).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již dříve vyložil, že může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu dovolání je předně zřejmé, že si dovolatel žádné hledisko předpokladu přípustnosti v souladu se zněním nezvolil. Námitka, že odvolací soud řešil právní otázku nesprávně a ta měla být posouzena jinak, předpoklad přípustnosti sama o sobě nevymezuje. Dovolatel v následné argumentaci dovolání neuvedl, s jakou „rozhodovací praxí je názor odvolacího soudu v rozporu“, tj. zda vůbec mínil rozhodovací praxi dovolacího soudu (která je hlediskem přípustnosti dovolání jediná relevantní) a kterou konkrétně (typicky označením rozhodnutí Nejvyššího soudu datem jeho vydání a spisovou značkou či alespoň citací právních závěrů resp. úvah dovolacího soudu).

Řádně není vystižen ani důvod dovolání. Vytkl-li dovolatel odvolacímu soudu, že mu nebyla doručena změna návrhu na nařízení exekuce, v níž oprávněná řádně označila exekuční titul, poukázal tím na vadu odvolacího řízení, kterou se však dovolací soud může zabývat toliko za předpokladu přípustného dovolání (srov. ustanovení větu druhou ). Zkoumání podmínek pro nařízení exekuce nezávisí na řešení otázky, zda oprávněná měla právo (resp. procesně mohla) změnit návrh na nařízení exekuce shora uvedeným způsobem, protože odvolací soud nerozhodoval o připuštění změny návrhu, ale zabýval se dovolatelem nedotčenou formální a materiální vykonatelností již (v důsledku zrušení předchozího podkladového rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem a následně nově vydaného podkladového rozhodnutí) oprávněnou upřesněného exekučního titulu.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného 2) podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (srov. § 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2016

JUDr. Vladimír Kůrka

předseda senátu