Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3535/2015

33 Cdo 3535/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně ELIJAN R.E.D. spol. s r.o. se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2029/124, identifikační číslo 272 12 467,proti žalovanému Ing.P. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, o 128.123,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. -203, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. -203, potvrdil rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, č. j. -146, jímž Okresní soud Praha – východ zamítl žalobu o zaplacení 128.123,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (v době sepisu dovolání zastoupená Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3)dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobkyně přehlíží, že odvolací soud vyšel při právním posouzení věci z jiných než jí předestřených skutkových zjištění. Připomněl argumentaci odvolacího soudu podporující závěr, že proti realizovanému vypořádání završenému jeho přípisem z 25. 9. 2010 žalobkyně prokazatelně ničeho nenamítala, nové vypořádání nepožadovala, ve věci nekonala a jednala tedy tak, že konkludentní vypořádání fakticky potvrdila.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že „napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázky hmotného práva – uzavření smlouvy – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od výslovného znění zákona i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. , a ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. , žeúčastníci se konkludentně dohodli na majetkovém vypořádání zaniklého sdružení, resp. považoval-lidopis z 25. 9. 2010 za návrh žalovaného na uzavření takové dohody a vzal-li za prokázané, že tento návrh akceptovala. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že k vypořádání majetku sdružení dohodou účastníků nedošlo a odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při aplikaci ustanovení a násl. ve spojení s , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. - dále jen „obč. zák.“).

Především je namístě uvést, že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně interpretuje, dovozuje-li z něho, že odvolací soud posoudil dopis žalovaného z 25. 9. 2010 jako návrh dohody na majetkové vypořádání zaniklého sdružení (ofertu). Odvolací soud vzal za prokázané, že v září 2010 v souvislosti s ukončením společné činnosti účastníků (rozpuštěním sdružení) začali účastnící jednat o majetkovém vypořádání zaniklého sdružení a že k „dotvoření“ jejich vůle (konkludentně uzavřené dohodě) došlo nejpozději v lednu 2011. Žalobkyně ponechala žalovanému notebook a sama si část movitých věcí z bývalé prodejny v areálu Výzkumného u včelařského v M. odvezla. Následně žalovaný v dopise z 25. 9. 2010 žalobkyni oznámil, že si určité movité věci ponechal na vyrovnání jím vložených vstupních nákladů; žalobkyně neprokázala, že mu oznámila, že s tím nesouhlasí. Neunesla ani důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že se v době od října 2010 od prosince 2011 opakovaně obracela na policii s oznámením, že žalovaný zadržuje sporné věci neoprávněně, resp. proti její vůli. V září 2012 pak podala žalobu, jíž po žalovaném požadovala zaplacení částky 128.123,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud na podkladě těchto zjištění uzavřel, že účastníci se konkludentně dohodli na vypořádání majetku zaniklého sdružení; žalobkyně faktickou dělbu věcí (vypořádání majetku sdružení) mlčky akceptovala a teprve následně (tj. po uzavření dohody) „si vše rozmyslela“. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud dopis žalovaného z 25. 9. 2010 nepovažoval za návrh dohody (ofertu), nýbrž za součást probíhajících jednání o způsobu dělby majetku (oznámení žalovaného žalobkyni, které další věci si ponechá). Odkaz žalobkyně na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, neboť úvahy a závěry, které v nich Nejvyšší soud dovodil k aplikaci a násl. obč. zák. (při popisu tvorby kontraktu), slouží žalobkyni k poměřování vlastní verze skutku, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázala, že nesouhlasila s tím, aby si žalovaný jím označené věci ponechal, přičemž svůj postoj žalovanému v e-mailech z 5. 10. 2010 a z 13. 1. 2011 oznámila. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze zpochybňovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, je pro dovolací soud závazný.

Bezcenná je polemika žalobkyně týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem ( a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ).

Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v – nevznesla.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. dubna 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu