Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 369/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. O. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované INTERINVEST Praha s.r.o.,se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 152/15, o zaplacení částky 239.448 Kč,vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 ECm 37/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2015, č. j. -242, takto:

Odůvodnění:(dle )

Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. dubna 2014, č. j. 2 ECm 37/2011-182, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 239.448 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu tvrzené vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Stejně tak přípustným dovolání nečiní ani výtka dovolatelky, že má za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil podmínky pro možnou změnu žaloby. Uplatňuje totiž jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení Přípustnost dovolání může případně založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Jestliže pak v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. , není tento odkaz relevantní. Navíc ani žalovaná neuvádí, v čem konkrétně se napadené rozhodnutí odvolacího soudu od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. od závěru v tomto rozhodnutí vysloveného, odchyluje.

Pokud se jedná o dovolatelkou předloženou otázku dodatečného doúčtování ceny služeb, kdy dovolatelka je toho názoru, že jednou vyúčtovanou cenu služeb dle časových jednotek nelze dodatečně navyšovat, pak dovolací soud uvádí, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Vytýká-li dále žalovaná odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil dovolatelkou namítanou předčasnost žaloby, pak v rámci této argumentace nepředkládá žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení Žalovaná zde neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom (jak již bylo uvedeno shora) požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , a ze dne 16. září 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. ).

Dovolání žalované směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž by však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Její dovolání je tak i v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí ( a ), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání ( věta první ).

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2016

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu