Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 624/2016

22 Cdo 624/2016

U S N E S E N Í

ALDIS, a. s.

, se sídlem v Hradci Králové, Věkoše, Eliščino nábřeží 375/1, IČO: 47468386, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, o zaplacení 11 963 600 Kč s příslušenstvím a o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2015, č. j. -725, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 – dále jen „ “) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 11. března 2011, č. j. -526, zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala určení, že je vlastnicí pozemků st. parc. č. 614 – zastavěné plochy a nádvoří o výměře 4 965 m

2

, parc. č. 303/5 – ostatní plochy o výměře 3711 m

2

, parc. č. 313/3 – ostatní plochy o výměře 15 474 m

2

a parc. č. 313/76 – ostatní plochy o výměře 550 m

2

, zapsaných na LV č. 12080 pro k. ú. V., a pozemků parc. č. 324/5 – trvalého travního porostu o výměře 99 m

2

, parc. č. 324/6 – trvalého travního porostu o výměře 2 350 m

2

a parc. č. 324/9 – ostatní plochy o výměře 970 m

2

, zapsaných na LV č. 60000 pro k. ú. H. K., všech v obci H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. -619, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byl zamítnut vzájemný návrh na určení, že žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. 324/5 a parc. č. 324/9 v obci a k. ú. H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok I.), a ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. st. 614, parc. č. 303/5 a parc. č. 313/3 v k. ú. V., obci H. K. zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 a pozemku parc. č. 324/6 v obci a k. ú. H. K., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 60 000 (výrok II.).

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. -702, rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. -725, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná je vlastnicí pozemku st. parc. č. 614, parc. č. 303/5, parc. č. 313/3 v katastrálním území V. a obci H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na listu vlastnictví č. 60 000 a pozemku parc. č. 324/6 v katastrálním území a obci H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové na listu vlastnictví č. 60 000 (dále jen „předmětné pozemky“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Prostřednictvím nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci. Konkrétně není srozuměna s tím, že právo trvalého užívání mělo obligační a nikoliv věcný charakter, upozorňuje na vnímání práva trvalého užívání v 90. letech minulého století a na zápis do katastru nemovitostí. Nesouhlasí ani s tím, že vlastnické právo žalobkyně má mít přednost před ochranou dobré víry žalované, jak dovodil dovolací soud. Podle žalované došlo ke zjednodušenému posouzení pouze jedné z rozhodných skutečností, na níž měla být její dobrá víra založena, když dobrou víru odvozovala ze zápisu v katastru nemovitostí, ale i z jiných skutečností. Dobrou víru opírá o usnesení rejstříkového soudu, kterým bylo vymazáno hospodářské zařízení Dům kultury odborů bez likvidace s tím, že veškerý majetek přechází na nově založenou obchodní společnost žalované. Dobrou víru opírá i o skutečnost, že jedním ze zakladatelů společnosti žalované byl stát a že zakladatelská smlouva byla řádně uzavřena a nebyla nikým jakkoliv zpochybněna. Žalovaná připomíná, že svojí investiční výstavbou předmětné pozemky zhodnotila. Soudy dostatečně nezohlednily zásadu materiální publicity a legitimní očekávání žalované. Poukazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. a , která na případ mají dopadat. Předestírá i negativní důsledky, které pro ni rozhodnutí bude mít. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření s dovolacími důvody nesouhlasí, má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném posouzení věci. Dovolací argumentace je jen polemikou s odůvodněním rozsudku dovolacího soudu, z něhož odvolací soud vyšel. Ve věci není dán žádný důvod pro to, aby dovolací soud vyřešil v tomto konkrétním sporu již vyřešenou právní otázku jinak. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Jelikož k nabytí vlastnického práva žalovanou mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud ve shodě s , , při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

V posuzovaném případě dovolatelka rozporuje právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, č. j. -702, kterým došlo ke zrušení výroku II. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu.

Dovolání v dané věci není přípustné, neboť odvolací soud respektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v uvedeném rozsudku, přičemž dovolací soud neshledal, že by se měl od právního názoru vysloveného v této věci odchýlit a věc posoudit jinak.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, č. j. -702, s poukazem na dosavadní rozhodovací praxi zdůraznil, že právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního a nikoliv práva věcného. Toto právo s ohledem na jeho zvláštní povahu (bezplatnost, účelovost, časovou neomezenost a zejména jeho adresnost) nemohlo být předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt, což bylo akceptováno i ve vazbě na aplikaci ustanovení § 879c odst. 1 obč. zák. S poukazem na rozsudek ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dodal, že právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro kterou bylo toto právo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřechází. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání. Právo trvalého užívání tak nemohlo přejít na dalšího nabyvatele univerzální sukcesí, kterou by představoval vklad celého bývalého hospodářského zařízení do nově vzniklé akciové společnosti. Při aplikaci judikatorních závěrů na posuzovaný případ dovolací soud dovodil, že žalovaná nemohla vkladem do společnosti nabýt právo trvalého užívání, přičemž na těchto závěrech dovolací soud setrvává. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry zcela v souladu, nemá dovolací soud odvolacímu soudu v tomto ohledu čeho vytknout.

Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, č. j. -702, zabýval také otázkou, zdali mohla žalobkyně pozbýt své vlastnické právo na základě dobré víry či legitimního očekávání žalované, že jí právo trvalého užívání svědčí. Nejvyšší soud zdůraznil, že samotná dobrá víra ve správnost zápisu do katastru nemovitostí není způsobilá pro nabytí vlastnického práva. Dovolací soud dále uvedl, že závěr o nemožnosti nabytí práva jen na základě dobré víry se prosadí tím spíše v případě, kdy právo trvalého užívání nebylo možné převádět na jiný subjekt, svědčilo pouze tomu, v jehož prospěch bylo zřízeno a převáděl by ho subjekt, který tímto právem trvalého užívání nedisponoval. V souzené věci totiž nešlo o případ, kdy mělo být právo trvalého užívání zřízeno žalované, resp. osobě, která vkládala nemovitý majetek do obchodní společnosti žalované, ale o situaci, kdy bylo zřízeno jinému subjektu a při vkladu nemovitého majetku do obchodní společnosti pouze bylo toto právo trvalého užívání v rozporu se zákonem zapsáno ve prospěch žalované. Tím Nejvyšší soud jasně zdůraznil, že judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. nabytí od nevlastníka není na posuzovaný přiléhavá. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dodal, že i kdyby v dané věci zvažoval kolizi vzájemně střetávajících se principů a hodnot – vlastnického práva žalobkyně na straně jedné a ochrany dobré víry žalované na straně druhé, bylo by s ohledem na konkrétní okolnosti případu, podrobně uvedené v daném rozhodnutí, nezbytné upřednostnit zjevně silnější vlastnické právo žalobkyně před dobrou vírou žalované. Stran zásady legitimního očekávání pak Nejvyšší soud zdůraznil, že by se uplatnila až za situace, kdyby bylo shledáno, že žalovaná disponovala právem trvalého užívání, a proto by mohla legitimně očekávat, že jí toto právo bude přeměněno na vlastnické právo.

Uvedené závěry dovolacího soudu následně přiléhavě aplikoval odvolací soud, jemuž vzhledem k tomu dovolací soud nemá co vytknout. Naopak žalovaná se snaží uvedené závěry zpochybnit tím, že poukazuje na další okolností mající svědčit ve prospěch její dobré víry, která podle jejího názoru s poukazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech sp. zn. a má mít přednost. Dovolací soud žalovanou uvedené námitky posoudil, přičemž setrval na stanovisku, že okolnosti mající podle žalované svědčit v její prospěch nemohou převážit nad ochranou vlastnického práva žalobkyně, které je v dané věci zjevně silnější. Stran namítaných nálezů pak odvolací soud zcela správně zdůraznil, že na posuzovaný případ pro svou skutkovou odlišnost nedopadají.

Odvolací soud také správně posoudil námitku žalované, že výsledek soudního řízení pro ni bude mít zásadní důsledky v podobě povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, když zdůraznil, že tato námitka nemá právní význam při úvaze o vzniku vlastnického práva žalované, o němž bylo rozhodováno částečným rozsudkem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro to, aby se odchýlil od právních závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, č. j. -702, dovolání žalované jako nepřípustné podle odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu