Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3591/2015

30 Cdo 3591/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CZT a. s., identifikační číslo osoby 252 72 322, se sídlem v Čáslavi, Lísková 1513, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 1 028 268,26 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. -84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. -48, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 028 268, 26 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. -84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Z obsahu spisu plyne, že dodatečnými platebními výměry Celního úřadu Kolín ze dne 19. 10. 2004, č. 745, zn. 10423/04 a č. 746, zn. 10438/04 byla žalobci doměřena spotřební daň a daň z přidané hodnoty ze zboží propuštěného do režimu volného oběhu dne 17. 12. 2003 rozhodnutím celního úřadu ev. č. 11704033-02197-7. Na základě těchto dodatečných platebních výměrů uhradil žalobce dne 6. 1. 2006 částku 1 900 000 Kč. Oba dodatečné platební výměry byly odklizeny rozhodnutím správního soudu v soudním řízení správním. Následně správce daně rozhodl dne 16. 9. 2010 pod sp. zn. -021 o vrácení přeplatku. Přeplatek byl žalobci vrácen dne 5. 10. 2010. Žalobce se dále na správci daně domáhal zaplacení zákonného úroku z přeplatku za období od 6. 1. 2006 do 5. 10. 2010 a jeho žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 17. 1. 2012, č. j. 1260/2012-170100-21, a žalobci byl přiznán zákonný úrok z přeplatku ve výši 169 474,80 Kč podle ustanovení , o správě daní a poplatků.

V předmětném řízení se žalobce domáhal, aby mu byla podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, nahrazena škoda, která mu vznikla ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí po dobu téměř pěti let, a která nebyla nahrazena zaplacením zákonného úroku z přeplatku na dani podle , o správě daní a poplatků (žalobce navrhl tři alternativní způsoby výpočtu výše náhrady takto žalobním tvrzením vysvětlované škody).

Soud prvního stupně žalobu zamítl, když uvedl, že ztráta ceny peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí vzniklá prostým plynutím času není škodou v právním slova smyslu. Žalobci byla vzniklá újma plně nahrazena vrácením stejné finanční sumy, která mu byla zadržena. Soud dále uvedl, že nezákonným zadržováním vysoké finanční částky správcem daně by bezpochyby žalobci škoda vzniknout mohla, a to například v podobě úroků, jež byly vynaloženy na opatření chybějící sumy finančních prostředků půjčkou či úvěrem nebo v podobě ušlého zisku z neuskutečněného podnikatelského záměru. Takové skutečnosti však žalobce ani netvrdil, ani neprokazoval.

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se věnuje definici škody a ušlého zisku. Uzavřel, že škodu ve smyslu zákonných ustanovení a relevantní ustálené judikatury žalobkyně netvrdila a že nárok žalobou uplatněný je zcela neopodstaněný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka pokládá otázku, zda je škodou ve smyslu zákona OdpŠk taktéž ztráta hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace a zda je stát povinen takovou škodu nahradit. Dovolatelka se domnívá, že postup soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího, je nespravedlivý a v rozporu s článkem 36 odst. 3 d a taktéž s článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Podle ní jí mělo být nahrazeno, co jí ušlo odnětím peněz. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. , má za to, „smyslem náhrady škody podle ZSDP (nyní d. ř.) je poskytnout daňovému subjektu úrok, jenž je vyjádřením ceny finančních prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou. Jedná se o ekonomickou náhradu, plynoucí z peněžních prostředků, která by jinak přirůstala k mase finančních prostředků jejich vlastníku… Proto právní řád (nyní d. ř. výslovně a před tím výslovně i ZSDP) počítá s možností ve zbytku přesahujícím zaplacený zákonný úrok z přeplatku uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. č. “ I s dalším odkazem na rozsudek uvedeného soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. , a na odbornou literaturu (Komentář k daňovému řádu), opakuje svoji konstrukci tvrzení o vzniku škody tím, že daňový subjekt má v případě vzniku přeplatku zaviněného správcem daně nárok na zákonem stanovený úrok, a pokud je škoda vyšší (než zákonem stanovený úrok), na uhrazení celé škody a zpochybňuje výklad odvolacího soudu ve vztahu k pojmu ušlého zisku. Takový výklad odvolacího soudu považuje za absurdní, formalistický a vedoucí k odepření spravedlnosti. Odkazy odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu považuje dovolatelka za nepřiléhavé. I pro případ, že by však dovolací soud dospěl k závěru, že na souzenou věc dopadají, je dovolatelka přesvědčena, že tato právní otázka má být posouzena jinak.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že hodnota peněz se sice plynutím času snížit mohla a zřejmě i snížila, nicméně ke snížení této hodnoty nedošlo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v důsledku inflace. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Žaloba v této věci (a i obsah právního názoru dovolatelky vyjádřený v dovolání) představuje konstrukt, v němž žalobkyně vysvětluje a tvrdí škodu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu (celních orgánů), jenž vedl k přeplatku na dani (6. 1. 2006) a k jeho vrácení až 5. 10. 2010, a to tím, že jí byl přiznán úrok z přeplatku, který je podle ní zcela neadekvátní v poměru k tomu, jak částku přeplatku mohla použít, a výši škody (ve třech alternativách) odvozuje jen a jen z porovnání toho, „co by jí skutečně mělo být vyplaceno“ a tím, „co jí skutečně vyplaceno jako úrok z přeplatku bylo.“ Jen ryze argumentačně doprovodně v žalobě (a konec konců i v dovolání) „odkazuje“, „podotýká“, „upozorňuje“ a jinak zmiňuje pojem ušlého zisku a jeho judikatorní výklad v souvislosti svého podnikání a odnětí dispozice s částkou zaplacenou na daňový přeplatek, nijak však škodu takto jí vzniklou nevysvětluje a netvrdí, tím méně ovšem ve vyjádření toho, co žalobním návrhem (byť ve třech hodnotově sestupných variantách na samé hranici určitosti procesního úkonu) požaduje.

Tím se ovšem zcela zásadně míjí se závěry odvolacího soudu (a i totožných závěrů soudu prvního stupně). Ty právně posuzují (ne)důvodnost skutečně shora uvedeného uplatněného nároku. Z tohoto hlediska je oproti důvodu přípustnosti dovolání uvedeného v dovolání třeba uzavřít, otázkou, zda je škodou ve smyslu zákona OdpŠk taktéž ztráta hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace, a zda je stát povinen takovou škodu nahradit, se dovolací soud již v minulosti zabýval.

Ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv (příp. se zvětší hodnota pasiv) takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud setrvává na názoru, že vznik škody ve smyslu OdpŠk nelze dovodit ze samotné skutečnosti, že si za stejnou částku vlivem plynutí času může žalobce pořídit menší objem hmotných předmětů. Dovolací soud přitom neshledal důvody, pro které by se měl od těchto závěrů odchýlit.

Ostatní argumenty dovolatelky se nedotýkají důvodu, pro který nebyla ani odvolacím soudem žaloba shledána důvodnou. Žalobkyně totiž v řízení vskutku požadavek na náhradu ušlého zisku z tvrzeného nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí neuplatňovala a také její poukazy na právní názory vyslovené ve správním soudnictví při výkladu daňových předpisů nemají ve vztahu k nedůvodnosti její žaloby vystavěné na právním omylu žádnou relevanci.

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. 4. 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu