Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3809/2015

22 Cdo 3809/2015

U S N E S E N Í

S. P., p

B. G.,

zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 21, o vyklizení nemovitosti a odstranění plotu a dřevostavby pergoly, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, -323, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Marťana.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. -219, uložil žalované povinnost odstranit na vlastní náklady z pozemku parc. č. 426/1 v k. ú. a obci V., zapsané na LV 707 pro k. ú. a obec V., rozestavěnou stavbu plotu sestávající ze 54 kovových sloupků a dřevostavbu pergoly a pozemek vyklidit, a to dvou měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. -323, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o zákona (dále “) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“ – viz , 2 , ).

Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 31. prosincem 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „ “ (srov. Čl. II bod 2 ).

Dovolání není přípustné.

K nákladům řízení: Dovolání není podle přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo nahradit žalobci náklady řízení. Celkem jí bylo uloženo zaplatit žalobci 59 342 Kč. Žalovaná však dovoláním napadá výrok jen ohledně částky 12 755 Kč, představující náhradu, kterou žalobce zaplatil za vypracování měřičského náčrtu. Jde tedy o částku nepřevyšující 50 000 Kč, a dovolání tak není podle přípustné.

Ke složení zálohy na provedení důkazu a osvobození od soudních poplatků: Zásadní význam nemá otázka, „zda osvobození od soudních poplatků se vztahuje a má své důsledky i na vypracování znaleckého posudku“. Žalovaná navrhla důkazem znaleckým posudkem - geometrickým plánem k vymezení hranic mezi pozemky účastníků, soud prvního stupně důkaz usnesením ze dne 5. 11. 2013, č. j. -164, nařídil a uložil ji složit zálohu na znalečné 12 000 Kč. Odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2014, č. j. -175, odmítl pro nepřípustnost. Když žalovaná nesložila zálohu na znalečné, soud prvního stupně uvedený důkaz neprovedl. V době, kdy soud prvního stupně o nařízení důkazu rozhodoval, žalovaná nebyla od soudních poplatků osvobozena, žádost o osvobození podala až poté, co soud prvního stupně ve věci rozhodl, tedy v průběhu odvolacího řízení – tedy i poté, co nastala koncentrace řízení. Odvolací soud pak k námitkám žalované též uvedl, že tohoto posudku vůbec nebylo zapotřebí, neboť „zaměření geodeta Ing. Pavla Haldy nebylo kvalifikovaně zpochybněno“. Za situace, kdy soud navržený důkaz nepovažoval za relevantní a vysvětlil proč, nemá smysl uvažovat o tom, zda osvobození od soudních poplatků, o které žalovaná, zastoupená již od 15. 8. 2012 advokátem, v řízení před soudem prvního stupně vůbec nepožádala, mohlo „mít důsledky i na vypracování znaleckého posudku.“

K posouzení držby a vydržení: Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. , publikované v Souboru pod č. C 8610).

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod č. C 1176).

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 13. 8. 2011, sp. zn. , uvedl, že při posuzování dobré víry držitele části sousedního pozemku je významná skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo; to nasvědčuje tomu, že ani on nepředpokládal, že soused drží část jeho pozemku. K tomu dovolací soud dodává, že jde o relevantní hledisko, nicméně je třeba je hodnotit ve všech souvislostech věci, a že není bez dalšího rozhodující. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , se uvádí, že „s přihlédnutím k místním poměrům - zbylé pozemky byly v užívání zemědělského družstva a docházelo pouze k jejich sečení, navíc v místě, kde nejsou zjevné hranice pozemků - je zcela pochopitelné, že zemědělské družstvo nemělo vědomost o tom, kam přesně zasahují hranice pozemků, které mělo v užívání. Nelze proto klást žalovaným za vinu, že jejich právní předchůdce mohl užívání části svého pozemku trpět.“ Odvolací soud v nyní projednávané věci uvedl, že do poměrů v dané věci se promítá tak, že pozemek parc. č. 426/1 byl v užívání Agrofertu Šumava, poté jej dlouhodobě spravoval Pozemkový fond. Přitom šlo o pozemek běžně zemědělsky obhospodařovaný, takže ani bývalí právní předchůdci žalobce nevěděli o tom, kam přesně zasahují hranice pozemku.

Postoj vlastníka pozemku však není pro posouzení prvořadý; podstatné je, zda držitelé byli při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze vzhledem k okolnostem případu po každém požadovat, v dobré víře, že jsou vlastníky i části připloceného pozemku. Lze sice obecně souhlasit s tím, že objektivní dobrou víru nevylučuje ani to, že držitel nenechal nabytý pozemek odborně zaměřit; to ovšem platí tam, kde převzal oplocený pozemek (příp. tam, kde hranice byla jasně vyznačena), který mu předal převodce s ujištěním, že plot vymezuje převáděné vlastnictví, a nebyl důvod o tomto sdělení pochybovat. V dané věci soud nezjistil, že by hranice mezi pozemky byla v terénu jasně označena; přesto držitelé mezi nimi vystavěli plot, a to v době, kdy z kůlů v předchozí době vytyčujících hranice zůstal již jen jeden. Při zachování obvyklé opatrnosti by nechali hranici znovu vyměřit; není obvyklé stavět plot mezi pozemky, které nejsou od sebe nijak zjevně odděleny, aniž by došlo k jejímu odbornému vymezení osobou k tomu oprávněnou. Jestliže odvolací soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalovaná nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. 426/1, nelze jeho úvaze vytýkat zjevnou nepřiměřenost a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou.

K otázce, zda při rozhodování o vyklizení části pozemku, který druhá strana sporu užívala po delší dobu, je soud povinen vypořádat náklady vynaložené na asanaci a údržbu sporné části pozemku: Podle žalované se soudy nevypořádaly s náklady na asanaci a údržbu sporné části pozemku, jak mu to ukládá § 130 odst. 2 obč. zák. Pokud jí „nepřiznaly právo držby“, měly ji vyzvat k určení výše nákladů na asanaci a údržbu pozemku. Jde o speciální případ obecné otázky, zda soud je povinen poskytovat účastníkům poučení, jaké nároky by mohl uplatnit; tato otázka byla v judikatuře již opakovaně a shodně řešena. V souladu s dispoziční zásadou je věcí účastníka, jak vymezí předmět řízení, a soudy nejsou oprávněny poučovat jej, jaké další hmotněprávní nároky by mohl uplatnit; takové poučení by znamenalo porušení rovnosti stran v řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. března 1998, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí). Jen na okraj lze připojit, že soudy neuznaly držbu žalované jako oprávněnou, tudíž vypořádání podle § 130 obč. zák., týkajícího se nároků oprávněného držitele, by zde nešlo provést.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle přípustné, a Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní- li žalovaná dobrovolně řádně a včas povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. února 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu