Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3762/2015

30 Cdo 3762/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015, č. j. -199, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 40 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o návrhu žalobce na úpravu styku s jeho nezletilými dětmi, jež nemá ve své výchově, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , čímž bylo zasaženo i do jeho práva na rodinný život.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I (dle obsahu dovolání v rozsahu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle nemůže založit ani nesouhlas žalobce s výpočtem (s výší) přiměřeného zadostiučinění.

Dovolací námitka, že soudy nesprávně posoudily význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu , nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že došlo k porušení základního práva žalobce, a to nejen práva na přiměřenou délku řízení, ale i práva na rodinný život, přičemž s ohledem na to odvolací soud částku odškodnění zvýšil (srov. část IV. písm. d) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka žalobce, že je nutné posoudit ocenění ztráty dítěte v důsledku několik let neupraveného styku otce s dětmi, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedené judikatury totiž vyplývá, že orgány státu v případě realizace práva rodiče a dítěte na rodinný život nedopovídají za výsledek řízení (zda skutečně došlo k realizaci tohoto práva), ale pouze za to, zda stát dostál svému závazku náležité péče, tj. zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné rozumně očekávat.

Ani při řešení námitky žalobce, že soudy nesprávně posoudily složitost tohoto případu (řízení) ve smyslu , se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že základní částku odškodnění je třeba snížit vzhledem k procesní a skutkové složitosti věci, která byla řešena na dvou stupních soudní soustavy, provázel ji značný rozsah tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování, zejména v rámci znaleckého zkoumání (srov. část IV. písm. a) Stanoviska).

Otázka, jaká je přiměřená délka soudního řízení ohledně úpravy styku otce s jeho nezletilými dětmi, aby nedošlo k přetrhání jejich vztahů (syndromu zavrženého rodiče), nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když nevycházel z abstraktní, předem dané doby trvání řízení, která by mohla být z pohledu nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) pokládána za přiměřenou, ale přihlížel ke konkrétním okolnostem případu a hodnotil, zda je délka řízení vzhledem k nim přiměřená (srov. část IV. Stanoviska).

Námitka žalobce, že soud při projednávání opatrovnické věci porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ( d, dále jen „Listina“), že postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces (hlava pátá y a Úmluvy), že žalobce měl v řízení před obecným soudem právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ( ), nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení o úpravě styku došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a poskytl žalobci zadostiučinění v penězích. Porušení těchto základních práv odvolací soud shledal a zohlednil.

Námitkou žalobce ohledně nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení se Nejvyšší soud nezabýval, neboť podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. ).

K doplnění dovolání ze dne 9. 6. 2015 podepsanému pouze žalobcem Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť při jeho podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení stanovená v (k tomu srov. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 17. února 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu