Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1057/2015

22 Cdo 1057/2015

U S N E S E N Í

P. S.

A. U.

, o zaplacení 99 770 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2013, č. j. -555, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. -525, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. července 2011, č. j. -541, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 99 770 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a výrok doplňujícího usnesení).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2013, č. j. -555, potvrdil výrok I. rozsudku a výrok doplňujícího usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jedná se o otázku, zda je podnikatel vlastníkem věcí zakoupených z jeho finančních prostředků jeho zaměstnancem, přestože o nákupu těchto věcí neví, a zda je bezdůvodným obohacením, pokud někdo využívá majetek patřící podnikateli pro své soukromé účely, aniž by k tomu měl zmocnění či oprávnění od tohoto podnikatele a aniž by za to podnikateli poskytl jakékoliv protiplnění. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se nesprávně podává, že kupní smlouva, na jejímž základě byl zakoupen předmětný nábytek zahrnutý do účetnictví žalobce, je absolutně neplatná. V účetnictví žalobce se vyskytovaly pouze příjmy a výdaje týkající se předmětu podnikání úklidové práce, příjmy a výdaje vztahující se ke kancelářským potřebám, s nimiž neoprávněně podnikal toliko pan H., se v účetnictví žalobce vůbec neodrazily a nebyly v něm zaneseny. Je tedy zřejmé, že pokud bylo zakoupení předmětného nábytku zaneseno do účetnictví žalobce jako nákladová položka, byla tato nákladová položka zakoupena za finanční prostředky patřící žalobci. Z toho je zřejmé, že pokud byl předmětný nábytek zařazen do účetnictví žalobce, byl pořízený za finanční prostředky prokazatelně patřící žalobci, jednalo se zcela zjevně o jeho majetek pořízený na základě platného právního úkonu. Jestliže tento nábytek patřící žalobci používala bez jakéhokoliv právního důvodu pro své soukromé potřeby žalovaná, vzniklo jí tímto na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. ledna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 18. dubna 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k nabytí vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel v první řadě pokládá otázku, zda je podnikatel vlastníkem věcí zakoupených z jeho finančních prostředků jeho zaměstnancem, přestože o nákupu těchto věcí neví. V této souvislosti nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že kupní smlouva, na jejímž základě byl zakoupen předmětný nábytek zahrnutý do účetnictví žalobce, je absolutně neplatná.

Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není pro posouzení věci rozhodná. V posuzovaném případě totiž soudy obou stupňů nedospěly ke skutkovému zjištění, že by předmětné věci měl zakoupit zaměstnanec žalobce, a proto se nemohlo jednat o situaci nastíněnou dovolatelem v jeho dovolací otázce. V posuzovaném případě totiž soudy obou stupňů uzavřely, že jednotlivé kupní smlouvy na předmětný nábytek uzavřel pan H., který v době uzavření smluv nebyl zaměstnancem žalobce a neměl zmocnění k nakládání s penězi žalobce, natož k zakoupení konkrétních movitých věcí za žalobce. Závěr soudů obou stupňů o absenci zmocnění či zákonného oprávnění pana H. jednat jménem žalobce či jej zastupovat žalobce v dovolacím řízení nijak nerozporuje. Nebyl-li přitom pan H. oprávněn jednat ani zastupovat žalobce, je zcela logickým závěr soudů obou stupňů, že žalobce nemohl být jednáním pana H. právně vázán, nemohlo tak dojít ani ke vzniku právního vztahu mezi prodávajícím a žalobcem, nýbrž právní jednání pana H. mohlo vést toliko ke vzniku právního vztahu mezi prodávajícím a panem H. Pokud následně došlo k převzetí zboží žalovanou z pokynu pana H., nelze z toho bez dalšího dovodit závěr, že převzetím zboží došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem, byť by žalovaná byla v rozhodné době jeho zaměstnankyní. A i kdyby žalovaná byla v rozhodné době skutečně zaměstnankyní žalobce, nevedla by existence pracovněprávního vztahu bez dalšího k tomu, že by každá věc, kterou zaměstnankyně v průběhu existence pracovněprávního vztahu převzala od třetí osoby, jíž byl v posuzovaném případě navíc její manžel, byla nabyta pro žalobce coby jejího zaměstnavatele, a tak se stala jeho vlastnictvím.

Uvedené závěry nemůže bez dalšího zpochybnit skutečnost, že předmětný nábytek byl zaplacen z finančních prostředků žalobce, neboť se mohlo jednat o neoprávněné odcizení a nakládání s těmito finančními prostředky, v důsledku čehož by žalobci vznikl nárok na jejich navrácení, nikoliv však právo k věcem za ně případně nabytým. Obdobně ani zanesení příslušných faktur do účetnictví žalobce o nabytí vlastnického práva žalobcem bez dalšího nevypovídá, a to ani samostatně, ani v souvislosti se skutečností, že na nákup předmětného nábytku byly použity finanční prostředky žalobce. Byť tyto okolnosti mohou plnit roli určitých indicií, soudy obou stupňů v daném případě dospěly k jednoznačnému závěru, že použití finančních prostředků, jakož i zanesení faktur do účetnictví, souvisí s trestnou činností pana H. spočívající v neoprávněném podnikání.

Stran námitky absolutní neplatnosti kupní smlouvy je v první řadě třeba zdůraznit, že není zřejmé, jakou kupní smlouvu měl dovolatel na mysli, neboť věci tvořící předmětný nábytek měly být zakoupeny na základě vícero smluv. Pokud potom soud prvního stupně uvažuje o absolutní neplatnosti, činí tak v souvislosti, že nebyl prokázán právní úkon, na jehož základě by žalobce měl nabýt vlastnické právo k nábytku za situace, kdy kupní smlouva byla uzavřena s panem H. Soud prvního stupně pak jednoznačný závěr o absolutní neplatnosti nějaké smlouvy neučinil. Odvolací soud své rozhodnutí na neplatnosti jakékoliv kupní smlouvy nezaložil, toliko se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom ohledu, že se žalobce nestal vlastníkem nábytku, přičemž k těmto závěrům dospěl z jiného důvodu než pro neplatnost jakékoliv kupní smlouvy. Tím je zcela zřejmé, že otázka neplatnosti kupní smlouvy není pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vlastnického práva k předmětnému nábytku významná, a proto se dovolací soud touto otázkou blíže nezabýval.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda je bezdůvodným obohacením, pokud někdo využívá majetek patřící podnikateli pro své soukromé účely, aniž by k tomu měl zmocnění či oprávnění od tohoto podnikatele a aniž by za to podnikateli poskytl jakékoliv protiplnění. Na této otázce totiž rozhodnutí soudů obou stupňů nespočívá, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce není vlastníkem nábytku, a proto se užíváním předmětného nábytku nemohla žalovaná na jeho úkor obohatit.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle dovolání žalobce odmítl.

Podle vety druhé bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu