Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1798/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. J.

1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze

2

, Rašínovo nábřeží č. 390/42,

2) M. A.

,

3) J. S.

a

4) P. F.

, o určení dědění ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014 č.j. -87, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2009 č.j. -5. Provedením úkonů v řízení o dědictví byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze ( ).

V průběhu řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , byla prohlášena holografní závěť zůstavitele ze dne 4.8.2009, kterou povolal za své dědice žalobkyni a žalované 2), 3) a 4). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.12.2010 č.j. -151 byla určena obvyklá cena zůstavitelova majetku částkou 3.917.318,98 Kč, výše dluhů částkou 23.940,- Kč a výše "předlužení dědictví" (správně čistá hodnota dědictví) částkou 3.893.378,98 Kč a potvrzeno, že z dědictví nabyly žalobkyně a žalované 2), 3) a 4) v rozhodnutí označené věci, práva a jiné majetkové hodnoty, že majetek, o němž zůstavitel nepořídil závětí ("hotovost uložená v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výši 371.000,- Kč"), připadl jako tzv. odúmrť státu a rozhodnuto o odměně, náhradě za daň z přidané hodnoty a náhradě hotových výdajů notáře JUDr. Ondřeje Holuba a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011 č.j. -172 zrušil usnesení obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení; městský soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že mezi účastníky vznikl spor o výklad závěti zůstavitele (o to, zda dědičkou "hotovosti ve výši 371.000,- Kč" je žalobkyně, nebo zda tato část dědictví připadá státu jako tzv. odúmrť, protože zůstavitel nezanechal dědice ze zákona a protože závěť "se na tuto hotovost nevztahuje"), který je na místě řešit postupem podle ustanovení . Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 21.7.2011 č.j. -178, opraveným usnesením ze dne 4.8.2011 č.j. -184, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 3.917.318,98 Kč, výši dluhů částkou 23.940,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.893.378,98 Kč a usnesením ze dne 6.12.2011 č.j. -197 žalobkyni uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení podala "proti státu - České republice" a proti žalovaným 2), 3) a 4) žalobu "na určení, že M. J. je podle zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva" s tím, že, nepodá-li ve lhůtě žalobu, bude soud "vycházet z toho, že není dědičkou uvedeného majetku" (usnesení nabylo podle potvrzení ve spise právní moci dne 10.1.2012).

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31.1.2012 se žalobkyně domáhala určení, že je "podle zůstavitelovy závěti ze dne 4. 8. 2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pomocí výkladu projevu vůle obsaženého v závěti zůstavitele ze dne 4.8.2009 provedeného podle ustanovení je třeba dovodit, že zůstavitel "měl zájem vše, až na jím uvedené výjimky, odkázat" žalobkyni a že "neměl nikdy zájem, aby cokoli z jeho majetku připadlo státu"; svědčí o tom vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní (a členy její rodiny) a svědectví M. A. a G. B., před nimiž se zůstavitel často zmiňoval, že "vše chce po své smrti dát žalobkyni a jejím dětem").

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.10.2013 č.j. -53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že zůstavitel měl při pořizování závěti vůli vše odkázat (s výjimkou "některých konkrétně určených položek") žalobkyni a že - jak lze usoudit z obsahu závěti - zůstavitel "byl veden snahou po co nejurčitější formulaci jednotlivých dědických nároků", i když "neobsahuje všechen majetek zůstavitele", když "věci jako např. obnošené šatstvo nebyly do jednotlivých položek závěti zahrnuty". Přestože závěť obsahuje "nesrovnalosti v jednotlivostech", je její smysl zřejmý a "skutečná vůle zůstavitele není v rozporu s jazykovým projevem posuzovaného dokumentu".

K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.3.2014 č.j. -87 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nejprve dovodil, že předmětem řízení je spor o dědické právo ve smyslu ustanovení , jehož řešení závisí "na výkladu obsahu právního úkonu závěti" a pro jehož vyřešení je třeba objasnit sporné skutečnosti. Poté, co zjistil, že zůstavitel ve své závěti ze dne 4.8.2009 nepořídil o "sporných položkách" (o hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, o 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a o svém osobním šatstvu), dospěl odvolací soud k přesvědčení, že z obsahu závěti ani výkladem nelze dovodit, že by zůstavitel odkázal žalobkyni také "sporné položky", když se "o nich v závěti nezmínil a vybavení bytu netvoří". Protože je nepřípustné "výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit nebo dokonce nahrazovat", nemohou závěry soudu prvního stupně obstát; žaloba proto není důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že pro rozhodnutí sporu bylo rozhodné posouzení, zda úmyslem zůstavitele bylo v závěti ze dne 4.8.2009 "ustanovit žalobkyni pouze dědičkou bytu a bytového zařízení (s výjimkami uvedenými v závěti) nebo ji chtěl ustanovit dědičkou veškerého majetku v bytě (s výjimkami uvedenými v závěti)", a vytýká odvolacímu soudu, že se "pustil nad rámec svých oprávnění přes tvrzení účastníků řízení". Zůstavitel povolal žalobkyni (podle jejího názoru) za dědičku "veškerého svého majetku, který je v bytě", a lze proto jeho projev vůle vyložit tak, že se vztahuje i na úspory na vkladních knížkách, které měl uloženy ve svém bytě, a také na větší hotovost, kterou měl vždy ve svém bytě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud "zrušil" rozsudek odvolacího soudu a aby "potvrdil" rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že podle judikatury soudů "vypovídá-li použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření". Protože z jazykového vyjádření závěti je zřejmý úmysl zůstavitele "pořídit o svém konkrétním majetku pro případ smrti", bylo by v rozporu s textem závěti, kdyby výpočet v závěti obsažený "byl extenzivním výkladem rozšiřován na veškerý majetek zůstavitele".

Žalovaná 2) uvedla, že jí o "okolnostech, za nichž zůstavitel pořizoval, sepisoval závěť, není nic známo".

Žalovaný 4) uvedl, že "o určení dědictví" požádala pouze žalobkyně ohledně "majetku nad rámec závěti" a že by spor žalobkyně se státem měl být řešen "jako samostatná kauza".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 ) podle , , ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen ""), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má být ve sporu o dědické právo ( ) posouzen požadavek žalobkyně (jako jedné ze zůstavitelových dědiců) o určení, že je dědičkou konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících zůstaviteli. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. . V tomto řízení se v prvním stupni postupuje podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.11.2009 (dále jen ""). Dědické právo po zůstaviteli se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti (, , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2009 - dále jen "obč. zák.")

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (srov. ); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. větu první ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu obč. zák. připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice, je tu spor o dědické právo. Tvrzená dědická práva totiž vedle sebe nemohou buď zcela, nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení . Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví; spor o dědické právo se projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení věty první .

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních a 2 . Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení ; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem", popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení . Soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí ; nebude-li žaloba ve lhůtě podána, soud pokračuje v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice.

Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení , není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení ; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) ].

Od sporu o dědické právo je třeba důsledně odlišovat situaci, kdy je nepochybné, kdo je zůstavitelovým dědicem, avšak je tu sporné, jaký (jak vysoký) mají dědický podíl. Zatímco spor o dědické právo se řeší postupem podle ustanovení nebo 2 , ve sporu o výši dědického podílu se ustanovení nebo 2 neuplatní, neboť v takovém sporu nejde o dědické právo, ale výši dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo zjištěno; spor o výši dědického podílu se tedy vždy řeší v řízení o dědictví (jako předběžná otázka pro usnesení o dědictví), přičemž sporné skutečnosti jsou předmětem dokazování, v němž lze provést nejen důkazy navržené účastníky řízení o dědictví, ale i jiné (další) důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věci ( ). Uvedený závěr, který byl judikatorně jmenovitě vyjádřen u otázky započtení daru na dědický podíl a z něho vyplývající "modifikace" dědických podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2003 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), nepochybně platí i v dalších případech, v nichž je třeba stanovit výši dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo v řízení o dědictví zjištěno (prokázáno).

Dědické právo žalobkyně a žalovaných 2), 3) a 4) se v projednávané věci zakládá závětí zůstavitele ze dne 4.8.2009, v níž zůstavitel uvedl jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které povolaným dědicům zůstavuje. Soudy v této souvislosti nevzaly náležitě v úvahu, že zákon nepřipouští, aby soud - nedošlo-li k dohodě o vypořádání dědictví - sám dědictví vypořádal autoritativním rozhodnutím (srov. obč. zák.); soud v usnesení o dědictví v takovém případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [srov. věta první obč. zák., ]. Podle již ustálené judikatury, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědický podílů, slouží v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly dědicům zůstaveny, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců; soud v usnesení o dědictví stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, jež byly závětí zůstaveny, v poměru k ceně celého dědictví, a je vyloučeno, aby soud potvrzoval nabytí konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových práv jednotlivým dědicům (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013 sp. zn. anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. ).

Žalobkyně se v projednávané věci žalobou domáhala určení, že je "podle zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva". Požadované určení ovšem nesměřovalo ke zjištění jejího dědického práva, ostatně, mezi účastníky bylo "nesporné", že žalobkyně je na základě závěti ze dne 4. 8. 2009 zůstavitelovou dědičkou. Vzhledem k tomu, že v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly zůstaveny žalobkyni a žalovaným 2), 3) a 4), může sloužit - jak vyplývá z výše uvedeného - pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců, neodpovídá požadované určení požadavkům ustanovení . I když se žalobkyně obrátila na soud v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.12.2011 č.j. -197, žaloba nemůže obstát a pro vyřešení otázky, zda část majetku zůstavitele má připadnout státu jako tzv. odúmrť podle ustanovení obč. zák., nemůže sloužit.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud žalobu zamítl (sice z nepřípadných důvodů), ale ve svém výsledku v souladu se zákonem. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2015

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu