Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2648/2015

22 Cdo 2648/2015

U S N E S E N Í

S. M.

J. S.

, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2015, č. j. -307, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. -284 (po zrušení předchozího rozsudku v odvolacím řízení a dispozici účastníků s žalobou), určil, že pozemek parc. č. 294/1 v katastrálním území S., obec B., zapsaný na listu vlastnictví č. 81 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Bystřice nad Pernštejnem, je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. 22/2 v témže katastrálním území a obci, zapsaného na listu vlastnictví č. 100, spočívajícím ve služebnosti odpovídající právu uvedených vlastníků: 1) chůze a jízdy v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmeny „A“, „B“, „C“, „D“ a „E“ v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. L. K. z 5. 6. 2013, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, 2) stání všech druhů vozidel včetně přípojných a pracovních, případně vozidel tažených zvířaty i stání tažných zvířat po dobu stání vozidla, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmenem „D“ uvedeného geometrického plánu, 3) skladování, manipulace a práce s věcmi, které se obvykle skladují na dvorcích či v hospodářských stavbách, venkovských hospodářských staveních, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene písmenem „E“ v uvedeném geometrickém plánu. Právo nezahrnuje ustájení zvířat. Vlastníci služebného pozemku parc. č. 294/1 jsou povinni uvedená práva trpět (výrok I.). Dále soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 72 411 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení („ “). Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu s odůvodněním, že měl ve věci neúspěch pouze v nepatrné části (zde poukázal na již pravomocné zamítnutí části žaloby (viz výrok II. rozsudku ze dne 12. listopadu 2010, č. j. -131) a na to, že stanovení rozsahu věcného břemene záviselo na úvaze soudu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. -307, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v jeho části, kterou soud prvního stupně rozhodl, že se určuje, že pozemek parc. č. 294/1 je zatížen bezúplatným věcným břemenem ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. st. 22/2, spočívajícím ve služebnosti, které odpovídá právo chůze a jízdy těchto vlastníků, a to v plošném rozsahu podle vyznačení věcného břemene pod písmeny „B“ a „C“ v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. L. K., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle in fine a tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil skutečnost, že se žalobce domáhal i určení existence věcného břemene, kterému odpovídalo právo užívání části pozemku parc. č. 294 jako zelené plochy – předzahrádky, a to v rozsahu větším, než jak byl později vymezen v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. K., a dále, že žalobce nebyl zcela úspěšný ani s (posléze upraveným) žalobním návrhem týkajícím se části pozemků označených ve zmíněném geometrickém plánu písmeny „B“ a „C“. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný se určení existence věcného břemene nebránil, zpochybňoval jen jeho rozsah označený žalobcem.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. . Za zásadní otázku procesního práva, kterou bylo nutné z hlediska procesního úspěchu či neúspěchu účastníků řešit pro konečné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, považuje otázku, zda v případě, že řízení je rozloženo na více etap, které se liší rozsahem uplatněného nároku (zde požadovaného určení) i mírou úspěchu a neúspěchu účastníků, lze tyto etapy pominout, nebo zda je nezbytné je zohlednit.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených ( ).

Dovolání není přípustné.

Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. .

V rozsudku se uvádí: „Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí ve věci, uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. ). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení, by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení. Odvolatel, či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího, či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel, či dovolatel v konečném důsledku uspěl a částky, do níž odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího, či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím, či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího, či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Uvedená hlediska však odvolací soud ve svém rozhodnutí o náhradě nákladů předchozích řízení nezohlednil, když posuzoval úspěch žalobce ve všech řízeních, a tedy i v řízeních odvolacích a řízení dovolacím, s ohledem na původně žalovanou částku, bez zohlednění toho, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalobce v konečném důsledku uspěl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů třetího (posledního) odvolacího řízení postupoval s ohledem na aktuální výši předmětu řízení“. O stejný případ jako v citovaném rozhodnutí v projednávané věci nešlo; již proto není dána přípustnost dovolání pro rozpor napadeného rozsudku s ním. Jde-li o žalobu na nepeněžité plnění (jako v v dané věci na rozdíl od věci sp. zn. , ve které závěry tam uvedené jsou vztaženy výslovně na peněžité plnění), je posouzení toho, zda šlo o „úspěch jen částečný“ či o „neúspěch v poměrně nepatrné části,“ ponecháno na úvaze soudů rozhodujících v nalézacím řízení; jde o normu s relativně neurčitou hypotézou. Tam, kde jde o nárok na peněžité plnění, je možné postupovat způsobem nastíněným ve zmíněném rozhodnutí; pokud však jde o spor ohledně určení věcného břemene, uvedená exaktní kritéria uplatnit nelze. To samozřejmě nevylučuje, aby soud zvážil úspěšnost účastníků v jednotlivých etapách; zde se však nelze obejít bez volné úvahy. Je na soudu, aby zvážil, zda a nakolik byly strany v takovém řízení úspěšné, a aby svou úvahu odůvodnil; dovolací soud může tuto úvahu zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená (odporuje pravidlům logického myšlení). Nakolik lze do této úvahy promítnout v konkrétní věci úspěšnost v jednotlivých stádiích řízení, je součástí uvedené úvahy. V projednávané věci vzal žalobce část žaloby zpět (viz č. l. 123 – zpětvzetí se ovšem týkalo jen oprávnění původní žalobkyně B. M.); soud prvního stupně části jeho žaloby vyhověl, část pravomocně zamítl (č. l. 131 – právní moc 12. 1. 2011). Poté odvolací soud rozsudek ve vyhovující části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (č. l. 152 – právní moc 30. 11. 2011); v tomto dalším řízení žalobce rozšířil žalobu (č. l. 185n. – 25. 4. 2012) a poté soud prvního stupně žalobě vyhověl (č. l. 284). Odvolací soud však vyhovující rozsudek částečně změnil tak, že žalobu zčásti zamítl, ve zbývající části jej potvrdil (č. l. 307). Z toho se podává, že (s přihlédnutím k procesnímu postoji žalovaného, který existenci věcného břemene nepopíral, spor byl o jeho rozsah, a žalovaný se tomu, jak jej vymezil žalobce, bránil zčásti právem) úvaha odvolacího soudu, že oba účastníci měli ve věci přibližně stejný úspěch, resp. že rozhodně nešlo jen o neúspěch žaloby jen v poměrně nepatrné části ( ), není zjevně nepřiměřená, a to ani s přihlédnutím k tomu, že předmět řízení se měnil a že o některých částech bylo pravomocně rozhodnuto již před vyhlášením napadeného rozsudku (že tedy lze v řízení rozpoznat různé „etapy“). Žalobce to sice popírá a argumentuje tím, jaký měly jednotlivé položky (rozsah práva odpovídajícího věcnému břemeni) význam, resp. jak velká část pozemku měla být věcným břemenem v neúspěšné části dotčena a čemu mělo sloužit. To jsou však subjektivní kritéria, ke kterým v zásadě nelze přihlížet; náklady vynaložené na zastupování v řízení o určení existence věcného břemene se v zásadě neliší podle toho, jak velkou část nemovitosti je jím zatížena, příp. jaký význam má pro účastníky (viz též mimosmluvní odměny upravené v a násl. ; advokátní tarif jejich výši nestanoví s ohledem na rozsah či význam věcného břemene). Pokud jde o posuzování hodnoty předmětu sporu (a o to žalobce částečně dovolání opírá, když posuzuje význam a tedy nepřímo i hodnotu rozsahu věcného břemene), Nejvyšší soud již vyslovil, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. ); to platí tím spíše v případech určení práv odpovídajících věcnému břemeni. V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle , proto je Nejvyšší soud podle věty první odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje ( ).Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu