Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 894/2014

22 Cdo 894/2014

U S N E S E N Í

JUDr. Tomáše Pelikána,

se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako

insolvenčního správce Pražského

stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované

INOR, spol. s r. o.,

se sídlem v Praze 8, Ke Stírce 5/1766, identifikační číslo osoby 44796048, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -489, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3 388,- Kč

do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Karla Volfa.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. -439, určil, že Pražské

stavební bytové družstvo je vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 829/2 v katastrálním území J. „i ve zbývajících 81/100 ideálního spoluvlastnického podílu k celku“, a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 114 345,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. -489, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení, jejichž výši stanovil částkou 33 376,25 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne nebo aby rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože o rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. listopadu 2013 a odvolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „ “).

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka předně tvrdí, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že hospodářská smlouva je neplatná podle , hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) pro rozpor s věty první téhož zákona, posoudil otázku neplatnosti smlouvy v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a odvolací soud se s tímto rozdílným právním názorem nevypořádal.

Tak tomu ale není. Soud prvního stupně neplatnost hospodářské smlouvy dovodil s odkazem na § 21 odst. 1 a § 24g hosp. zák. s tím, že při uzavírání hospodářské smlouvy jednaly za družstvo osoby bez jednatelského oprávnění, tedy osoby k tomu neoprávněné. Protože nedošlo ani k jejímu dodatečnému schválení, je smlouva neplatná. Tento závěr, který následně převzal i soud odvolací, není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. , vydaným v téže věci. V něm dovolací soud uvedl, že jestliže za družstvo smlouvu podepsaly osoby k tomu neoprávněné (nezastávající funkce předsedy a člena představenstva), jednaly za jiného bez oprávnění ve smyslu § 24g hosp. zák. Dovolací soud uložil nalézacím soudům posoudit, zda následně nedošlo k dodatečnému schválení smlouvy (ratihabici), když žalovaná za takové schválení považovala dodatek ke smlouvě ze dne 22. března 1993. Jestliže se poté nalézací soudy zabývaly otázkou jednatelského oprávnění osob, které za družstvo smlouvu podepsaly, i otázkou dodatečného schválení smlouvy, nelze uzavřít, že by postupovaly v rozporu se závěry dovolacího soudu.

Dovolatelka dále spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že žalovanou nevyzval k doplnění tvrzení o tom, že JUDr. V. a Mgr. P. zastávali v rozhodném období funkce předsedy a členky představenstva. Učinil tak až soud odvolací, který tím nahradil soud prvního stupně, a protože se podle žalované jednalo o rozsáhlé dokazování, byl postup zvolený odvolacím soudem v rozporu s ustanovením a představuje porušení zásady „dvojinstančnosti“ občanského soudního řízení.

Procesní postup odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Podle – 4 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách –

www.nsoud.cz

). Ostatně samotné ustanovení považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2012, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách –

www.nsoud.cz

).

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. , uveřejněném na

www.nsoud.cz

, vysvětlil, že

„dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení , 3 nebo 4 ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“

V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. (

www.nsoud.cz

) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že

„dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s , v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“

Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz).

Další námitky dovolatelky pak představují především nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, podle dovolatelky vedoucími odvolací soud k nesprávným právním závěrům o volbě JUDr. V. předsedou představenstva, o dodatečném schválení hospodářské smlouvy, a vydržení spoluvlastnického podílu.

Jde především o námitky dovolatelky proti závěrům odvolacího soudu o tom, že se nepodařilo prokázat zvolení JUDr. V. v rozhodném období předsedou představenstva předepsaným způsobem, že se nepodařilo prokázat dodatečné schválení hospodářské smlouvy „bez zbytečného odkladu“ (tzv. ratihabici) a rovněž o tom, že dovolatelka nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu, neboť o překročení jednatelského oprávnění mohla a měla vědět. Žalovaná na základě odlišného hodnocení důkazů dovozuje jiné skutkové závěry, a na jejich základě dospívá k jinému právnímu hodnocení.

Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze. Dovolatelka pomíjí skutečnost, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ( ) a v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle dst. 1 odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu