Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3303/2015

28 Cdo 3303/2015

U S N E S E N Í

a) J. M.

, a

b) M. M.

, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti žalovaným:

1) Česká republika – Státní pozemkový úřad

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42,

o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím

, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014, č. j. -292, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2012, č. j. -237, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 3.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž odkázali na „ustanovení a “ a jako dovolací důvod ohlásili nesprávné právní posouzení věci.

Podle (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. , dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].

Příslušná pasáž dovolání (článek II) ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé nedostáli ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož o uvedenou náležitost dovolatelé v zákonem stanovené lhůtě dovolání nedoplnili (srov. věty první), již proto Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout (srov. věty první ).

Nad rámec řečeného sluší se uvést – k dovoláním vymezenému důvodu – že dovolání žalobců tak či onak přípustné není, neboť dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ).

K otázce věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné smlouvy, lze z četné judikatury dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. , resp. usnesení sp. zn. ), z nichž vyplývá, že vzájemnou restituční povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy a že věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy.

Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu napadený rozsudek sleduje i v otázce nároku držitele na náhradu nákladů vynaložených na věc [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. ; k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, sluší se odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ (k posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. , jenž je – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

].

Konečně nepřípadná je i kritika dovolatelů, že odvolací soud – neshledal-li na straně žalobců nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným a na náhradu nákladů (o nichž žalobci tvrdí, že je účelně vynaložili na věc) – neposoudil věc jako nárok na náhradu škody, vzniklé v důsledku nesprávného postupu při prodeji majetku státu. Jednak tomu odpovídající skutečnosti nebyly ze strany žalobců v řízení tvrzeny, přičemž odpovědnost státu k náhradě škody (dle , ve znění pozdějších předpisů) je zde vyloučena již proto, že při prodeji majetku státu (kdy stát vystupuje jako subjekt občanskoprávních vztahů) nejde o úřední postup ve smyslu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2011, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález ze dne 3. října 2001, sp. zn. ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu