Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4523/2015

U S N E S E N Í

Českého rybářského svazu, z. s.,

F. F.

, zastoupenému JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2015, č. j. -926, takto:

Dovolání

se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. -926, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2008, č. j. -817, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. bod 1, deklarujícím vlastnictví žalobce ke sporným nemovitostem, potvrdil; a ve výroku III. uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o („“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud se zabýval jen právní otázkou v dovolání vytýčenou, a to problematikou dobré víry žalovaného a jejího pozbytí.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované – stejně jako další zde uvedená rozhodnutí – na

www.nsoud.cz

). Posouzení věci odvolacím soudem zjevně nepřiměřené není.

Rozsudek odvolacího soudu je ohledně posouzení okamžiku ztráty dobré víry žalovaného, že je vlastníkem nemovitosti, v souladu s rozsudkem dovolacího ze dne 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1176, na který dovolací soud odkázal již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. . Dovolací soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. , vyslovil právní názor: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. To samozřejmě nevylučuje, že držitel se mohl subjektivně cítit jako vlastník (např. platil daně z majetku, užíval a udržoval jej); jeho případná dobrá víra by tu nebyla dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem“. I když snad žalovaný si neuvědomil, jak tvrdí, všechny potřebné (zejména právní) souvislosti převodu, nelze považovat za nepřiměřený závěr, že si jich jako vedoucí pracovník měl být vědom. Stanoví-li zákon desetiletou vydržecí dobu, nelze považovat za formalismus, pokud soud nemá její podmínky splněny proto, že k jejímu uplynutí chybělo jen několik měsíců; opačný přístup by zanesl do posuzování lhůt nepřípustný subjektivismus a nejistotu. Ostatně tam, kde zákonodárce považuje prominutí části lhůty za přípustné, to v zákoně výslovně uvádí. Dovolací soud nespatřuje formalismus ani v tom, že odvolací soud vyšel z obsahu písemností doručených žalovanému soudem; ten sice tvrdí, že nebyly zohledněny další jednoznačné důkazy, není však zřejmé, o čem – snad kromě tvrzeného subjektivního přesvědčení žalovaného – měly svědčit.

Od tohoto právního názoru se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani v této věci. Z podání žalobce ze dne 14. 5. 1991, které bylo žalovanému (byť tehdy jen jako svědkovi) 4. 6. 2001 doručeno, vyplývá, že žalobce zpochybnil nabytí majetku společnosti Pstruhařství – SALMONIDES s. r. o., to znamená i nemovitostí později 30. 12. 1991 převedených touto společností na žalovaného. Lze podotknout, že soud prvního stupně nevázal nedostatek dobré víry žalovaného až na doručení písemností od soudu, ale na to, že žalovaný jako vedoucí hospodářského zařízení Českého rybářského svazu musel vědět, že dispozice s majetkem svazu byla neoprávněná (č. l. 820); tento závěr vztahuje nedostatek dobré víry již k době nabytí majetku. To, že druhý účastník neplatné smlouvy snad již neexistuje, nemůže mít na otázku vydržení práva vliv.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku není podle přípustné, a to ani proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, neboť k němu dovolatel ani žádnou právní otázku nepředestřel. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( ).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu