Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1790/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 427/16, o poskytnutí zadostiučinění a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2014, č. j. -83, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í( ):

Žalobce se podanou žalobou domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč za neúměrnou délku soudního řízení v právní věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) a náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 217.495,- Kč s příslušenstvím.

Okresní soud Plzeň-město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. -52, výrokem I. žalobu o zaplacení částky ve výši 217.495,- Kč s příslušenstvím (náhrada škody ve formě ušlého zisku) zamítl, výrokem II. uložil žalované povinnost, aby (jako zadostiučinění za soudní průtahy) zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a konečně výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. -83, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (náhrada škody ve formě ušlého zisku), a dále v jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobce podává dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). V případě napadeného meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu (jak lze z obsahu dovolání vyvodit) v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky týkající se existence nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku vzniklého tím, že z důvodu nesprávného úředního postupu (za který byl dovolatel kompenzován formou peněžitého zadostiučinění) byla dovolateli v předmětném soudním řízení přiznána určitá částka (zde vypořádání BSM) později, než správně měla, v důsledku čehož měla dovolateli vzniknout předmětná škoda (ušlý zisk), přičemž tato právní otázka má být podle dovolatele „posouzena jinak, myšleno odlišně od usnesení NS ČR sp. zn. “ (zjevně míněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil (s odkazem na předcházející svou judikaturu) právní názor, že: „Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. Například tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl žalobce mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. , publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. ).“

Dovolatel v podaném dovolání se domáhá změny uvedené judikatury dovolacího soudu, aniž by alespoň stručně vymezil právní argumenty, které jej k takovému závěru vedou (v zásadě vede polemiku s odvolacím, respektive oběma soudy) a jež by Nejvyšší soud měly vést (není přitom pochopitelně rozhodná právní relevance vymezeného předpokladu přípustnosti) k posouzení přípustnosti takto precizovaného dovolání. Nejvyšší soud v tomto případě konstatuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, nebyl naplněn. Nutno dodat, že i kdyby takový předpoklad naplněn byl, Nejvyšší soud v současné době nenalézá žádné právní argumenty, které by jej měly vést ke změně dosavadní (shora již připomenuté) judikatury v řešení předmětné právní otázky.

V případě dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení dovolatel zcela rezignoval na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn ( ), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Pavel V r c h a

předseda senátu