Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3465/2014

30 Cdo 3465/2014

U S N E S E N Í

L. B.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského sodu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. -90, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 57 750 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti osobám podílejícím se na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s. (dále též jako „škůdci“), bylo žalobci znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči těmto škůdcům.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. -66, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 57 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně za dobu od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, neboť dovolání není přípustným.

Ve svém dovolání žalobce poukázal na způsob, jakým odvolací soud vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ) a aplikoval závěry v těchto rozhodnutích uvedené. Žalobce z této judikatury dovozuje, že pokud měl pohledávku proti škůdcům, o které soudy v důsledku nesprávného úředního postupu nevydaly požadované rozhodnutí, a zmařily tak její uspokojení, jedná se o škodu způsobenou státem. Jestliže tedy odvolací soud na základě citované judikatury dospěl k závěru, že mu stát škodu nezpůsobil, musel soud vycházet z předpokladu, že žalobce za škůdci žádnou pohledávku neměl. Pokud ovšem odvolací soud dospěl k jakýmkoli pochybnostem ohledně existence takové pohledávky, měl vyzvat žalobce k tomu, aby prokázal existenci pohledávky.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , v tomto rozsahu: „Okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu. Sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná podle , půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl). V opačném případě (např. u pohledávky prekludované či od počátku neexistující) by soud při správném postupu nezatíženém průtahy řízení žalobu musel zamítnout a žalobce by rozhodnutí, jímž by byla dlužníku uložena platební povinnost, stejně nezískal. Je tedy zřejmé, že za takové situace by žalobci škoda nevznikla, neboť nevydání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch se nemohlo negativně odrazit na jeho majetkovém stavu.“

Žalobcovo dovolání zjevně spočívá na mínění, že rozhodnutí soudu spočívá na právním názoru uvedeném v třetí citované větě: „Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl.“ Jelikož žalobce tvrdí, že pohledávku měl (a v řízení tato skutečnost nebyla zpochybněna), dospívá k závěru, že mu soud s ohledem na uvedenou judikaturu nemohl nevyhovět.

Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, jež následuje po citaci judikatury, pro rozhodnutí odvolacího soudu byla podstatná druhá citovaná věta, a třetí věta ve své variantě uvedené v závorce, tedy: „Sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná podle , půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka.“ a „Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl.“ Odvolací soud následně vysvětlil důvody, pro které nelze mít za jisté, že by v rámci trestního řízení (bylo-li by zahájeno správně) došlo k rozhodnutí o náhradě škody.

Jak je z uvedeného patrné, žalobce nesprávně porozuměl odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ačkoliv je nutné přiznat, že způsobem a rozsahem, jakým odvolací soud citoval judikaturu Nejvyššího soudu, poněkud snížil srozumitelnost rozhodnutí, z následného odůvodnění je dostatečně patrno, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil. Je tedy rovněž zřejmé, že se žalobce mýlí, domnívá-li se, že odvolací soud musel při svém rozhodování vycházet ze skutkového zjištění, že žalobce neměl pohledávku za škůdci. Na otázce, kterou žalobce nastínil, tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a přípustnost dovolání tak založit nemůže.

Závěr odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup v trestním řízení, v jehož důsledku nebylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody v rámci řízení adhezního, sám o sobě uspokojení nároku poškozeného nezmařil, je správný. Poškození totiž měli možnost dosáhnout uspokojení těchto nároků v občanskoprávním řízení, jež je primárním prostředkem ochrany soukromého práva. Dovolací soud též pro úplnost dodává, že otázku promlčení pohledávky žalobce, při jejímž řešení se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, soudy posoudily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 16. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu