Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4377/2013

21

Cdo 4377/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

NOVUS Česko s.r.o.

se sídlem v Raspenavě č. 191, IČO 254 27 504, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná č. 256/2, proti žalovanému

T. V.

, zastoupenému Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, o 99.857,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2013 č. j. -181, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se zamítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Davida Černého, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 99.857,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů, které vynaložila na školení žalovaného. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl v době, kdy byl zaměstnán u žalobkyně, vyslán na školení, kterého se ve dnech 4.9.2007 a 18.9.2007 neúčastnil. Tuto absenci žalobkyně hodnotila jako hrubé porušení pracovní kázně a ke dni 18.9.2007 se žalovaným okamžitě ukončila pracovní poměr. Vzhledem k tomu byly náklady na vyškolení žalovaného vynaloženy zbytečně a žalovaná požaduje jejich zaplacení.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2.2.2010 č.j. -89 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.011,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 98.846,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 40.271 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta Mgr. Ing. Davida Černého. Protože „existence dohody podle § 234 zák. práce nebyla tvrzena ani prokázána“ posoudil věc podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce a dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným a požadavkem na náhradu škody ve výši 98.846,- Kč. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou splněny jen ohledně částky 1.011,- Kč, představující úhradu za ubytování ve výši 715,- Kč dne 4.9.2007 a náklady za služební vozidlo ve výši 296,- Kč dne 18.6.2007.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 2.12.2010 č.j. -110 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Požaduje-li žalobkyně náhradu škody, je povinna ve smyslu ustanovení uvést „v čem konkrétně škoda spočívá, specifikovat, jakou konkrétní částku požaduje zvlášť za školné, ubytování, cestovní náhrady za použití služebního vozidla a náhradu mzdy“. U každého z nich pak musí žalobkyně „kromě srozumitelně vylíčeného skutkového děje podle zák. práce tvrdit, v čem spočívalo porušení pracovních povinností žalovaného, jeho zavinění, zda vznikla škoda a jaká, včetně způsobu výpočtu“.

Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 27.4.2012 č. j. -150 žalobu o zaplacení částky 99.857,- Kč s příslušenstvím co do částky 98.846,- Kč zamítl, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.011,- Kč spolu s úrokem z prodlení a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení 73.374,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Davida Černého. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně vyslala žalovaného v době trvání pracovního poměru na odborný kurs „měření norem racionalizace práce“, který byl rozdělen do dvoudenních přednášek a probíhal v období od 23.4.2007 do 31.10.2007. Žalovaný se však ve dnech 4.9.2007 a 18.9.2007 přednášek nezúčastnil, a ke dni 18.9.2007 s ním žalobkyně proto skončila pracovní poměr. Podle názoru soudu prvního stupně vznikla žalobkyni v důsledku obou absencí škoda spočívající v nákladech na ubytování a v jízdném, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce. Naproti tomu však není dána příčinná souvislost mezi absencí žalovaného v uvedených dvou dnech a zbývajícími celkovými náklady 98.846,- Kč vynaloženými v průběhu kursu, když navíc by pracovní poměr mezi účastníky stejně skončil uplynutím sjednané doby ke dni 30.9.2007.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci - rozsudkem ze dne 20. 6. 2013 č. j. -181 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1.011,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, ve výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 98.846,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 77.935,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Davida Černého. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti žalovaným, a dovodil, že „bez ohledu na požadavek žalobkyně k právnímu posouzení věci, kterým soud není vázán, (je třeba) hodnotit žalobkyní vylíčený skutek podle ve znění účinném do 30.9.2007 a nikoliv podle “, a že v tomto směru se „odvolací soud odchyluje od svého právního názoru zaujatého ve zrušovacím usnesení“. Uzavřel, že „důvodem pro nevyhovění žalobnímu požadavku ani zčásti je i skutečnost, že žalobkyně i přes opodstatněnou výzvu soudu nedoložila způsob výpočtu žalovaných částek u jednotlivých nároků“, a že „neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, které vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru a vynaloženými náklady ze strany žalobkyně“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se odklonil od všeobecně přijímané koncepce odpovědnosti jako právních následků porušení právní povinnosti, neboť z jeho právního názoru vyplývá závěr, že ustanovení § 234 zák. práce je speciálním ustanovením ve vztahu k obecnému ustanovení § 250 zák. práce. Poukazuje na skutečnost, že „kvalifikační dohoda a náhrada jsou dva zcela rozdílné právní instituty se zcela jiným okruhem právně významných skutečností“. Dovodil, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ČR tím, že rozhodl o nároku, který nebyl ani tvrzen ani prokazován, jelikož rozhodl, že uplatněný nárok lze posoudit „nikoli z titulu práva na náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti, ale z titulu práva na vrácení nákladů vynaložených na kvalifikaci zaměstnance“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 - podle , , ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „ “), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky (i vzhledem k závěru odvolacího soudu) vztahu ustanovení a . Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech a že její posouzení bylo pro rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že požadované náklady byly vynaloženy za odborný kurs, který probíhal v období od 23.4.2007 do 31.10.2007 - podle , , ve znění účinném do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , o stabilizaci veřejných rozpočtů, , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - dále jen „zák. práce“.

Je nepochybně správné, že právní postavení žalobkyně by bývalo příznivější, kdyby byla uzavřena kvalifikační dohoda ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce. Taková dohoda však uzavřena nebyla (ani v ústní formě, se kterou uvažuje odvolací soud a která by ovšem byla pro nedostatek písemné formy neplatná – srov. § 234 odst. 4 zák. práce), a vzhledem k tomu, že taková dohoda není, není ani důvod „hodnotit vylíčený skutek podle § 234 zák. práce“, jak to považuje za „správné“ odvolací soud. Nejde ani o to, že by ustanovení § 234 zák. práce mělo být k ustanovení § 250 zák. práce ve vztahu speciality, jak rozhodnutí odvolacího soudu rozumí odvolatel, neboť v posuzované věci ostatně žádný závazkový vztah práce mezi účastníky podle ustanovení § 234 zák. nevznikl; jde o to, že žalobkyně tvrdí, že vynaložením nákladů na školení žalovaného jí vznikla majetková újma a že tato újma vznikla „v důsledku jednání žalovaného, které vedlo ke skončení pracovního poměru“, takže je na místě jedině řešit otázku, pod které ustanovení hmotného práva lze subsumovat zjištěný skutkový stav.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 3.4.2006 a jejího dodatku ze dne 21.9.2007 na dobu určitou do 30.9.2007. Po vzájemné dohodě se žalovaný zúčastnil kursu REFA pořádaného Racionalizační agenturou s.r.o. v Plzni od 23.4.2007 formou několika dvoudenních přednášek, který měl skončit 31.10.2007. Ve dnech 4.9.2007 a 18.9.2007 se žalovaný plánovaných přednášek bez omluvy nezúčastnil, a žalobkyně s ním dne 18.9.2007 pro tyto neomluvené absence skončila pracovní poměr okamžitým zrušením. Na celé školení žalobkyně vynaložila 99.857,- Kč. Kvalifikační dohoda ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce nebyla uzavřena, žalobkyně požadovala vynaložené náklady „jako škodu, která jí vznikla v důsledku jednání žalovaného, které vedlo ke skončení pracovního poměru“.

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. ] a posléze i prokázat [srov. a 120 odst. 1 ] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele.

O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.

Žalobkyni lze přisvědčit, že jí vznikla újma (že došlo ke zmenšení jejího majetku) tím, že vynaložila náklady na kurs, jehož se žalovaný účastnil, a je rovněž nepochybné, že žalovaný porušil svou právní povinnost účastnit se školení, na které byl se svým souhlasem vysílán, v důsledku čehož s ním byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Za tohoto stavu je pro posouzení věci dále významné, zda byl splněn další předpoklad obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, tj. příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným porušením právní povinnosti.

O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal.

V posuzovaném případě žalovaná vynaložila, jak z obsahu spisu vyplývá, náklady na školení uskutečněná ve dnech 23. - 25.4. 2007, 9. – 10.5. 2007, 22. – 23.5. 2007, 5. - 6. 6.2007, 19. – 20. 6.2007, 4. – 5. 9.2007 a 18. – 19. 9.2007, a pracovní poměr skončil okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce dne 18. 9. 2007 z důvodu „neomluvené absence dvou pracovních dnů“ ve dnech 4. 9. 2007 a 18. 9. 2007. Je možné, že uvedené náklady byly vynaloženy „marně“ (jak se v žalobě uvádí), nicméně okolnost, že se žalovaným byl skončen pracovní poměr okamžitě, není příčinou důležitou, podstatnou a značnou neefektivního vynaložení těchto nákladů, neboť tyto náklady by byly vynaloženy zbytečně i tak, vzhledem k tomu, že pracovní poměr měl skončit dne 30. 9. 2007 uplynutím sjednané doby. Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, i přes svůj nepřiléhavý názor na (ne)možnost posouzení věci podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, že „neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, které vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru a vynaloženými náklady na školení“, nelze tomuto závěru vytýkat věcnou nesprávnost.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení zamítl.

Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalované nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.700,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Ing. David Černý osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.260,- Kč ( , věta druhá ). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.260,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ) do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2015

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu