Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4988/2014

23 Cdo 4988/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A.S.K., spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 25, identifikační číslo osoby 25108557, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, proti žalované BENNET a. s., se sídlem v Praze 5,Na Hřebenkách 815/130, zastoupené Mgr. Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Na Čihadle 61, o zaplacení 1,267.481,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 1,731.477 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. -705, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 12. srpna 2013, č. j. -676, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 245.092,50 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), co do částky 2,753.865,50 Kč s příslušenstvím a co do úroků z prodlení z částky 245.092,50 Kč od 30. 10. 2000 do 4. 10. 2001 žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodech II., III. a IV. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Namítá-li dále žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil odstoupení žalované od smlouvy o dílo, když její jednání mělo být „v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. a v rozporu s dobrými mravy, které požívají ochranu podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.“, přičemž poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. , a odvolací soud (oproti mínění dovolatelky) svými závěry nevybočil ani z limitů posuzování možného rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. , kde Nejvyšší soud vyslovil, že „aplikace zásad poctivého obchodního styku při výkonu práva z odpovědnosti za vady je případná pouze ve výjimečných případech, a to zejména za situace, kdy je vymáhání práva z odpovědnosti za vady výrazem zneužití práva oprávněného účastníka na úkor druhého účastníka. Tak tomu bude zejména tehdy, kdy oprávněnému účastníku nevznikla z porušení práva žádná újma a jeho uplatnění by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva“.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu