Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 483/2015

30 Cdo 483/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. G., zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. -70, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobce se na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “) domáhal zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím, usnesením ze dne 4. února 2011 o zahájení trestního stíhání pro přečin vydírání a krádeže, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2012 byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek pro nějž byl stíhán.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. dubna 2014, č.j. -53, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp.zn. , dospěl k závěru, že byl naplněn první předpoklad odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a sice vydání nezákonného rozhodnutí, nelze však dovodit, že by předmětné trestní řízení mělo na žalobce nějaký mimořádný vliv, délka trestního stíhání byla minimální a žalobce neprokázal žádnou z okolností, která by měla nepříznivý následek v jeho osobnostní sféře. Soud uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním pro něj je konstatování porušení práva, kterého se mu od žalované dostalo v jejím stanovisku ze dne 10. května 2013.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. -70, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení (dále jen „ “) potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 9. prosince 2014 dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od zásad konstatovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. , na nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal. Dovolatel je přesvědčen, že nemajetková újma, kterou utrpěl, si zasluhuje i finanční satisfakci.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání žalobce v posuzované věci nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu.

Dovolatel sice namítá, že napadený rozsudek je v rozporu se zásadami, jak je vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. , v dalším ale ve skutečnosti pouze zpochybňuje skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně, resp. odvolací soud při rozhodování vycházel, a na podkladě své skutkové verze pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by bylo z dovolání zřejmé, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu Takový způsob vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je však zcela nedostatečný a neodpovídá shora vyložené procesní úpravě dovolání (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. ; které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední v případě pochybností dovolatele přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud dodává, že ani nelze dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím odklonil od dovolatelem opakovaně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. , který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012. V předmětném rozhodnutí dovolací soud zaujal a odůvodnil právní názor, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle , jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Přesně v intencích tohoto právního názoru odvolací soud postupoval, přičemž dospěl-li na základě dokazování k závěru shora již vyloženému, nelze jím učiněný právně kvalifikační závěr (vycházející z učiněných skutkových zjištění v řízení) zpochybňovat na podkladě tvrzení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, o což se vlastně žalobce v podaném dovolání pokouší.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu