Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 133/2015

U S N E S E N Í

M. Š.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 160 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. -79, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 160.000 Kč s příslušenstvím. Žalobce se uvedené částky v řízení domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí popsaly průběh posuzovaného řízení, jehož celková délka činila 7 let a 11 měsíců. Po právní stránce oba soudy řízení posoudily na základě kritérií dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Oba soudy shodně dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, ovšem jako dostačující zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva, což již žalovaná učinila v rámci mimosoudního projednání nároku.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je tato otázka rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávné považuje dovolatel právní posouzení obou soudů, které dospěly k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, avšak jako přiměřené zadostiučinění postačí pouze samotné konstatování práva. Dovolatel poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Namítá, že dovolací soud v řadě případů řešil otázku povinnosti poskytnout finanční náhradu a nikoliv jen kostatovat porušení práva, které v podstatě neznamená pro žalobce vůbec nic. Dále dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, dle nějž se dovolatel domáhá odškodnění pouze proto, aby tím kompenzoval částku, kterou bude muset v rámci exekučního řízení vynaložit na zaplacení úroku z prodlení. Dovolatel argument úroků z prodlení uvedl pouze jako okolnost, která by měla být zohledněna při posouzení kompenzace nemajetkové újmy. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“ a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu , jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené obdobně platí pro vymezení přípustnosti z důvodu, že dovolacím soudem je daná otázka rozhodována rozdílně.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti formě přiznaného zadostiučinění, přičemž poukazuje pouze na závěry uvedené ve Stanovisku.

Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Dovolatel však nevymezuje žádnou konkrétní otázku vztahující se k aplikaci kritérií dle ani neuvádí, z jakého důvodu by přiznaná forma zadostiučinění měla být zcela zjevně nepřiměřenou.

K námitce dovolatele, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva neznamená vůbec nic, Nejvyšší soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejm. část V. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud dospěl k závěru, že se dovolatel domáhá finančního zadostiučinění jen z toho důvodu, aby tímto pokryl vzniklé úroky z prodlení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze vysvětlil, že jde o dva odlišné nároky, s čímž se rovněž dovolatel v dovolání ztotožňuje. Závěr, dle nějž při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění nezávisí na případné výši úroku z prodlení je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu