Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5092/2014

28 Cdo 5092/2014

U S N E S E N Í

Ing. Evy Mikulčákové

Grado Praha, s.r.o.

, IČ 261 20 992, se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované

1. OYSTER Invest a.s.,

IČ 257 92 369, se sídlem v Praze 10 – Dolních Měcholupech, Kutnohorská 181, a

2. Autocentrum Na Strži, a.s.,

IČ 261 98 207, se sídlem v Praze 9, Toužimská 720, zastoupených JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení částky

2.325.000,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2014, č. j. -277, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 21.683,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalované 1. a 2.

nemá

žádný z těchto účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. -184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2.325.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Soud zjistil, že v září 2000 byla mezi vedlejšími účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v domě v katastrálním území K., obci P., v únoru 2005 pak vedlejší účastník 2., vystupující v pozici nájemce, uzavřel se žalovanou jako podnájemcem smlouvu, kterou jí umožnil užívat vymezené prostory v této budově. Žalobkyně, která v dubnu 2001 coby konkursní správkyně zapsala předmětnou nemovitost do konkursní podstaty úpadce NAP a.s., považuje podnájemní smlouvu za neplatnou a v současném řízení uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované užíváním daných nebytových prostor v období od března 2005 do července 2011. Soud však nepokládal za nutné zabývat se platností této smlouvy, neb měl žalobu v každém případě za nedůvodnou. Pokud by totiž byla řečená podnájemní smlouva posouzena jako platná, byla by žalovaná povinna plnit sjednané podnájemné toliko nájemci. Rovněž za předpokladu, že by podnájemní smlouvu bylo možno shledat z nějakého důvodu neplatnou, obohacovala by se žalovaná jako faktický uživatel nemovitosti pouze na úkor vedlejšího účastníka 2., který jí užívané prostory pronajal, poněvadž povinnost vrátit plnění realizované podle neplatné smlouvy stíhá v souladu s a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), toliko smluvní strany. Žalobkyně by se tak vydání bezdůvodného obohacení mohla domáhat výhradně na tom, kdo podle jejího mínění neoprávněně poskytl zmiňované nemovitosti k užívání třetí osobě. Obvodní soud tedy musel žalobu zamítnout.

K odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal Městský soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. -277, ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud připustil, že vedlejší účastník 2. nebyl oprávněn dát nebytové prostory ve sporné budově do podnájmu žalované, neboť nájemní smlouva, kterou v září 2000 sjednal s vedlejším účastníkem 1., zanikla již v listopadu téhož roku, protože její strany mezi sebou uzavřely jinou dohodu, vedle níž nemohla uvedená nájemní smlouva obstát. Společnost Autocentrum Na Strži, a.s., nebyla od listopadu 2000 nájemcem sporné nemovitosti, a neměla tudíž žádné právo uzavřít se žalovanou podnájemní smlouvu, která je z tohoto důvodu neplatnou. Žalobkyně ovšem není oprávněna vznést požadavek na vydání majetkového prospěchu podle podnájemní smlouvy nabytého, jelikož vzájemná restituční povinnost ve smyslu § 457 obč. zák. vzniká toliko mezi stranami neplatné smlouvy. Rozsudek soudu prvního stupně bylo s ohledem na předeslané možno ve výroku o věci samé potvrdit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. , v němž byla aplikace § 457 obč. zák. v typově obdobné věci vyloučena. Podle dovolatelky z faktu, že vedlejší účastník 2. od listopadu 2000 nemohl s předmětnou nemovitostí disponovat na základě žádného (a to ani neplatného) právního titulu, plyne, že se neprosadí závěry, které Nejvyšší soud artikuloval v jiných věcech, v nichž neoprávněný pronajímatel opíral své postavení o konkrétní (byť třeba neplatný) právní úkon. Po zápisu této nemovitosti do konkursní podstaty vstoupila žalobkyně do práv a povinností jejího vlastníka, pročež jen ona byla oprávněna umožnit její užívání jiné osobě. Pokud za těchto podmínek žalovaná počala daný objekt užívat dle smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem 2., vzniklo jí bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.

Tento náhled je podle dovolatelky v plném souladu se stanoviskem vyjádřeným ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, z nějž vyplývá, že subjekt, který užíval nemovitost zapsanou do konkursní podstaty a dříve mu k užívání přenechanou neplatnou podnájemní smlouvou, získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, jež je povinen vydat správci konkursní podstaty. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež akcentovala ustálenost názoru judikatury Nejvyššího soudu na otázku věcné legitimace v případech, kdy bylo plněno podle neplatné smlouvy, zpochybnila přiléhavost dovolatelčina odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. , a navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Na úvod dovolací soud pokládá za vhodné znovu vyzdvihnout důležitost přísného rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu při aplikaci § 451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je totiž povinnost stran smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně stanoví v § 457 obč. zák. Platí proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. ). Tomuto výkladu se dostalo aprobace též v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. , bod 10). Z nastíněných tezí plyne, že dochází-li k užívání nemovitosti v souladu s neplatnou (pod)nájemní smlouvou, může být aktivní i pasivní věcná legitimace k vymáhání majetkového prospěchu takto získaného dána jen na straně účastníků onoho právního úkonu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. ), přičemž na tomto názoru Nejvyšší soud zásadně setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. ).

Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky, jež se domnívá, že by její oprávnění k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované faktickým užíváním domu č. p. 1373 na základě neplatné podnájemní smlouvy mohlo být založeno navzdory § 457 obč. zák. tím, že vedlejší účastník 2., který se žalovanou danou smlouvu uzavřel, v době jejího sjednávaní nebyl oprávněn ve vztahu k předmětné budově vystupovat coby nájemce, neboť nájemní smlouva uzavřená mezi ním a vedlejším účastníkem 1. již dříve zanikla z vůle smluvních stran.

Je nutno ještě zdůraznit, že žádná modifikace výše nastíněného výkladu § 457 obč. zák. nevyplývá z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. . Dovolací soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že osoba, jíž byla nemovitost zapsaná v konkursní podstatě dána do podnájmu (ať už platně, či nikoli) do 30. 6. 2004, získala bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, když v jejím užívání pokračovala též v období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004, tedy v době, kdy se již toto užívání neopíralo o podnájemní smlouvu ani o žádný jiný titul. Naopak v nynějším sporu se z úvah soudů nižších stupňů, jež v tomto směru dovolatelka nikterak nezpochybňuje, podává, že podnájemní smlouva sjednaná mezi vedlejším účastníkem 2. a žalovanou měla založit právo žalované užívat místnosti v domě č. p. 1373 i v období rozhodném z hlediska žalobkyní uplatněného nároku. Skutečnost, že uzavření této podnájemní smlouvy neproběhlo platně, nemění nic na tom, že zde existoval právní úkon koncipovaný jako právní důvod užívání zmíněného domu žalovanou. Jeví se tedy přiléhavým úsudek odvolacího soudu, že se žalované dostalo nikoli plnění bez právního důvodu, nýbrž plnění uskutečněného podle neplatného právního úkonu. Právní závěr, že vydání bezdůvodného obohacení, jež takto vzniklo na straně žalované, se mohla domáhat výlučně společnost Autocentrum Na Strži, a.s., která byla druhou stranou vzpomínané podnájemní smlouvy, byl pak ve světle ustanovení § 457 obč. zák., jakož i výše citované judikatury nevyhnutelným.

Jelikož tedy z dovolání nevyplývá žádná právní otázka ve smyslu , nezbylo Nejvyššímu soudu, než je podle , věty první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.620,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů ve výši 21.683,20 Kč. Naopak ani jednomu z vedlejších účastníků žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu