Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 298/2015

23 Cdo 298/2015

U S N E S E N Í

P. D.

DECARO RMG s. r. o.

, se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 1702, PSČ 253 01, IČO 61943762, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 6, PSČ 150 00, o zaplacení částky 91 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-Západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2014, č. j. -48, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 147 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Michala Gottwalda, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 18, PSČ 147 00.

Stručné odůvodnění: ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “)

Okresní soud Praha-Západ vydal k návrhu žalobkyně dne 14. dubna 2014 platební rozkaz, č. j. -8, který byl žalované doručen do datové schránky dne 16. dubna 2014. Žalovaná byla řádně poučena o právu podat proti platebnímu rozkazu odpor a zároveň byla vyzvána, aby se v případě, že podá proti platebnímu rozkazu odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro jeho podání písemně ve věci samé vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojila listinné důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň byla žalovaná poučena, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu ve věci samé a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání ( ).

Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu včasný blanketní odpor, ale ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k jeho podání se ve věci písemně nevyjádřila a neuvedla soudu žádný důvod, který jí v tom bránil. Soud prvního stupně proto ve věci rozsudkem pro uznání ze dne 4. června 2014, č. j. -17, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 91 500 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení 23 020,40 Kč (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. -48, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 147 Kč (výrok pod bodem II). Odvolací soud měl za prokázané, že žalovaná se ve stanovené lhůtě písemně nevyjádřila, a proto soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání dle

Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadla žalovaná dovoláním ze dne 19. prosince 2014 do všech výroků. Napadený rozsudek spočívá dle dovolatelky na nesprávném právním posouzení dle za splnění podmínky přípustnosti dle , neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žalovaná je přesvědčena, že v žalobě nebyly prokázány ani tvrzeny rozhodné a relevantní skutečnosti, ze kterých by vyplýval žalobou uplatněný nárok. V této věci tak nebylo možno rozhodnout vydáním platebního rozkazu. Žalovaný neměl být vyzván k vyjádření ve věci ve smyslu a 2 a nemohla nastat ani fikce uznání nároku ve smyslu , jež je zákonným předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání. Soud prvního stupně proto neměl rozsudek pro uznání vydat. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013, sp. zn. .

Žalovaná zpochybňuje i závěr soudů o nároku žalobkyně na odměnu, neboť tento se měl odvíjet od řádně vykonané činnosti žalobkyní pro žalovanou. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 15. března 2005, sp. zn. , usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. , ale i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2004, sp. zn. .

Z důvodů výše uvedených proto žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání ze dne 15. ledna 2015 uvádí, že má za to, že dostatečně prokázala rozhodné a relevantní skutečnosti, na jejichž základě nárok uplatňuje. Jestliže žalovaná s uvedenými skutečnostmi nesouhlasila, měla možnost vyjádřit se a podat odůvodněný odpor, což však neučinila a soud z tohoto důvodu rozhodl rozsudkem pro uznání. Žalobkyně považuje dovolání žalované za ryze účelové a nedůvodné a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání podal včas ( ) účastník řízení, který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvádí konkrétní judikaturu, od níž se měly soudy odchýlit. V daném případě je stěžejní posouzení, zda soud prvního stupně mohl rozhodnout rozsudkem pro uznání či nikoli. Dovolatelka upozorňuje zejména na to, že pro vydání platebního rozkazu nebyly splněny podmínky uvedené v , neboť v žalobě nebyly vylíčeny rozhodující skutečnosti, a sice na základě vykonání jakých činností měl žalobkyni vzniknout nárok na odměnu.

Žalobkyně v žalobě tvrdí, že na základě mandantní smlouvy uzavřené mezi účastníky provedla práce při zajištění projektu OVOV – zajištění olympioniků, prezentací a besed, za něž vystavila žalované tři faktury, každou na částku 30 500 Kč, a to za měsíce červenec, srpen a září 2013, přičemž uvádí, kdy faktury vystavila a jaká byla jejich splatnost. Dále žalobkyně požaduje i zákonné úroky z prodlení dle , a sice ode dne následujícího po dni splatnosti faktur.

Dovolací soud neshledal, že by se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, neboť ze žaloby vyplývá, že žalobkyně si nárokuje odměnu za řádné provedení činnosti, kterou byla povinna vykonávat dle mandátní smlouvy a zákonné úroky z prodlení.

Vzhledem k tomu, že v žalobě byly dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti, mohl soud podle ustanovení rozhodnout o věci platebním rozkazem. Žalovaná sice podala proti platebnímu rozkazu včasný odpor, ale pouze blanketní a ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu se písemně nevyjádřila, ač byla soudem prvního stupně řádně poučena o následcích nevyjádření.

Soud prvního stupně správně rozhodl rozsudkem pro uznání a soud odvolací jej správně potvrdil. Odvolací soud rozhodl v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Námitky dovolatelky rozporující nárok žalobkyně na odměnu z mandátní smlouvy jsou v dané věci bezpředmětné, proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle věty první odmítl, neboť není přípustné.

Rozhodnutí o nákladech řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. června 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu