Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1698/2014

30

Cdo 1698/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. Z. P.,

proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 57 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. - 63, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění ve výši 100 000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná v průběhu řízení žalobci za nesprávný úřední postup přiznala zadostiučinění ve výši 42 500,- Kč, žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu částečně zpět a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) řízení částečně zastavil. Žalobce setrval na svém požadavku na úhradu zbývající částky 57 500,- Kč s příslušenstvím, jakož i úroku z prodlení z částky 42 500,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací, žalobce podal dne 5. 5. 2005 žalobu o zaplacení částky 27 769,- Kč s příslušenstvím, která měla představovat nárok na zaplacení tzv. zvláštní odměny za poskytování právních služeb. Proti platebnímu rozkazu ze dne 8. 12. 2005 podala původní žalovaná v posuzovaném řízení odpor, který byl žalobci zaslán dne 2. 2. 2006. Dne 25. 4. 2007 soud nařídil jednání na 2. 7. 2007. Po něm vyzval žalovanou přípisem ze dne 31. 8. 2007 k vyjádření, zda žádá o ustanovení tlumočníka. Dne 20. 9. 2007 sdělila žalovaná, že nežádá. Dne 2. 10. 2007 soud nařídil další jednání. Dne 12. 10. 2007 bylo soudu doručeno vyjádření žalobce se změnou žaloby. Dne 13. 11. 2007 soud ustanovil tlumočníka. Z důvodu odvolání žalobce do usnesení o ustanovení tlumočníka se nekonalo jednání nařízené na 5. 12. 2007. Dne 21. 2. 2008 soud vydal opravné usnesení k usnesení o ustanovení tlumočníka. Dne 30. 6. 2008 soud nařídil jednání, které bylo z důvodu omluvy tlumočnice odročeno na 3. 9. 2008. Další jednání se konalo 5. 11. 2008 a jednání nařízené na 29. 1. 2009 bylo odročeno z důvodu nemoci předsedkyně senátu na 6. 5. 2009, kdy však rovněž neproběhlo. Usnesením ze dne 6. 5. 2009 soud nevyhověl návrhu žalobce na koncentraci řízení. Při jednání dne 10. 6. 2009 soud ve věci vyhlásil zamítavý rozsudek. Lhůta pro vyhotovení rozsudku byla prodloužena do 30. 7. 2009. Usnesením ze dne 28. 7. 2009 soud rozhodl o tlumočném. Proti rozsudku podal žalobce dne 21. 8. 2009 včasné odvolání, které doplnil odůvodněním dne 18. 9. 2009. Soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání a dne 30. 11. 2009 předložil věc Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o odvolání. Z důvodu proplacení tlumočného byl spis na dobu od 4. 2. 2010 do 19. 2. 2010 vrácen Městskému soudu v Brně. V mezidobí zaslala žalovaná vyjádření k odvolání. Odvolací soud při jednání dne 28. 4. 2011 rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení částečně změnil. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2011. Žalobcem podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , které bylo žalobci doručeno dne 6. 1. 2012.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, č. j. - 41, žalobě vyhověl co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 42 500,- Kč od 23. 1. 2012 do 3. 2. 2012 (výrok I), jinak žalobu o zaplacení částky 57 500,- Kč s úrokem z prodlení od 23. 1. 2012 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud především odkázal na právní posouzení věci soudem prvního stupně, který shledal existenci odpovědnostního titulu, tvrzeného nesprávného úředního postupu, když poukázal především na určitá období procesní nečinnosti soudů v posuzovaném řízení s tím, že celkově, tj. do odmítnutí ústavní stížnosti, řízení trvalo 6 let a 8 měsíců a žalobce je na místě finančně odškodnit. Vyšel přitom ze základní částky ve výši 85 000,- Kč, která odráží především celkovou dobu řízení. Podle jednotlivých kritérií uvedených v ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), ponížil částku o 20 %, neboť řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, dále o 30 % s ohledem na nižší význam předmětu řízení pro poškozeného, když v posuzovaném řízení šlo o zaplacení částky 27 769,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce jako právní zástupce žádal po své klientce ze smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Podle soudu prvního stupně nešlo o obdobný spor jako je spor pracovní. S ohledem na konkrétní specifika posuzovaného řízení, zejména jeho průběh a výsledek, včetně jeho odůvodnění, jakož i s ohledem na výši předmětu řízení, nebylo možno hodnotit význam předmětu řízení pro poškozeného jako zvýšený. Dále uvedl, že žalobce sice nijak nepřispěl k průtahům v řízení, ale taktéž ani nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Částku, kterou žalovaná dobrovolně plnila, tak shledal soud za plně přiléhavou a žalobci přiznal toliko zákonné úroky z prodlení s ohledem na skutečnost, že žalovaná plnila až po uplynutí lhůty 6 měsíců od uplatnění nároku žalobce u žalované (dne 22. 7. 2011) podle a .

Odvolací soud k námitkám odvolatele uvedl, že byť soud prvního stupně neuvádí, jakým způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění, zjevně vycházel ze zásad obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz), podle kterého se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15 000,- Kč a 20 000,- Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení jsou hodnoceny částkou o polovinu nižší. Odvolací soud se ztotožnil „s námitkou odvolatele, že daný spor měl charakter sporu pracovněprávního za situace, kdy jeho předmětem byl nárok na tvrzenou odměnu za poskytnuté právní služby, skutečnost, že žalobce nebyl ve sporu úspěšný se však správně promítla ve snížení základního ohodnocení přiměřeného zadostiučinění, jak provedl soud I. stupně.“

Proti napadenému rozsudku podal žalobce dovolání, kterým navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. ) promítl neúspěch žalobce ve sporu do snížení přiměřeného zadostiučinění. Za nesprávné považuje i právní posouzení významu řízení podle , který je kromě „typových aspektů“ charakterizován i subjektivní stránkou. Ztotožnil-li se odvolací soud s tvrzením žalobce, že „daný spor měl charakter sporu pracovněprávního“, pak již toto samo o sobě představuje zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, v důsledku čehož je nutno zadostiučinění zvýšit. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení (porušení jeho práva na spravedlivý proces), jestliže rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně výslovně neuvedl, jakým způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění. Rovněž tak se odvolací soud přezkoumatelně nevypořádal se všemi jeho relevantními odvolacími námitkami (např. že mu soud prvního stupně přičetl k tíži nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení či nepřiléhavé odůvodnění náhradového výroku), když obecně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním ve smyslu (dovolatel je profesí advokát).

Dovolání má zákonem vyžadované náležitosti ( ), aby jej bylo možno projednat, a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, zda neúspěch poškozeného v posuzovaném řízení je důvodem pro snížení přiměřeného zadostiučinění. Vyřešení uvedené otázky hmotného práva odvolacím soudem je přitom v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Naproti tomu, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se posouzení charakteru sporu jako pracovněprávního neodrazilo v závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného a ve zvýšení zadostiučinění, pak ve smyslu nijak neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel totiž nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, a nijak neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící takovou otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ).

Podle bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. ). Tento závěr nemůže být samozřejmě bezbřehý. Dovolací soud tak například uzavřel, že uplatnil-li žalobce žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet a uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, jak vyplývá i ze závěrů soudu prvního stupně (na které odkázal i soud odvolací), podle kterých sice v posuzovaném řízení odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů.

Závěr odvolacího soudu, podle nějž „skutečnost, že žalobce nebyl ve sporu úspěšný, se však správně promítla ve snížení základního ohodnocení přiměřeného zadostiučinění“, a to i za situace, „kdy jeho předmětem byl nárok na tvrzenou odměnu za poskytnuté právní služby“ a spor tak měl „charakter sporu pracovněprávního“, je ohledně posouzení shora uvedené otázky hmotného práva nesprávný. Z uvedeného ovšem nelze bez dalšího dovodit, že nesprávné je i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Odvolací soud totiž svůj závěr o nižším významu řízení z důvodu procesního neúspěchu poškozeného (na rozdíl od soudu odvolacího se dovolací soud nedomnívá, že by i soud prvního stupně z tohoto důvodu přikročil k snížení částky zadostiučinění) uplatnil ve vazbě na vyřešení právní otázky (rozdílně od soudu prvního stupně), že daný spor měl pro žalobce charakter sporu pracovněprávního, neboť jeho předmětem byl nárok na tvrzenou odměnu za poskytnuté právní služby. Uplatněný dovolací důvod a jeho vliv na správnost napadeného rozhodnutí tak nelze posoudit, aniž by se dovolací soud současně zabýval i touto (podle odůvodnění napadeného rozsudku úzce souvisejí) právní otázkou. Přitom dovolací soud dospěl k závěru, že ani vyřešení související právní otázky (kdy se spor o nárok z podnikatelské činnosti z hlediska významu předmětu řízení blíží sporu pracovněprávnímu) neodpovídá v napadeném rozsudku rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že o významný předmět řízení se bude jednat tehdy, jestliže pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do značné míry na řízení, což naznačuje, stejně jako v pracovněprávních sporech, že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co je v sázce pro dotčenou osobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. ). Takový závěr nelze učinit v případě sporu o nezaplacené „palmáre“ advokáta ve výši 27 769,- Kč, který je bližší běžnému obchodněprávnímu sporu, než sporu pracovněprávnímu.

Z uvedeného vyplývá, že nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, které odvolací soud zjevně použil jen jako argument, proč nepřikročil k navýšení zadostiučinění z důvodu odlišného posouzení „charakteru sporu“ (jako pracovněprávního), nemělo vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, když i odlišené posouzení „charakteru sporu“ bylo nesprávné a důvod k závěru o vyšším významu řízení pro poškozeného zde nebyl. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tak správné, když zrušení napadeného rozhodnutí by při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve vztahu k oběma právním otázkám) nemohlo dovolateli přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu.

Za situace, kdy dovolání je přípustné, a i s ohledem na dovolatelem výslovně uplatněné námitky, se dovolací soud ve smyslu zabýval tím, zda jsou zde vady uvedené v , a b) a , případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové však neshledal.

K námitce dovolatele, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, dovolací soud poznamenává, že při znalosti Stanoviska, na které žalobce (profesí advokát) v odvolání sám odkázal, celkové délky řízení 6 let a 8 měsíců a celkové základní částky 85 000,- Kč, muselo být i žalobci zřejmé, že soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000,- Kč za jeden rok řízení (její poloviny za první dva roky), jak podrobně rozebral i odvolací soud. Ani okolnost, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s dalšími odvolacími námitkami žalobce, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zvláště když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nepřičetl k tíži žalobce, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, a ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce ani v odvolání nespecifikoval a nedoložil konkrétní náklady, které měl vynaložit.

Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s a , když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu