Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 130/2014

22 Cdo 130/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, o zaplacení 1 646 072,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. -285, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. -285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Odvolací soud nesprávně právně posoudil pasivní legitimaci Fondu národního majetku (dále též „Fond“) coby právního předchůdce žalované. Fond nemůže být odpovědný za prodej majetku v rozporu se zákonem, neboť Fond byl jen subjekt, který prováděl privatizaci národního majetku a postupoval podle usnesení vlády. Následně bylo vydáno rozhodnutí ministra zemědělství České republiky, kterým byla realizována privatizace podle schváleného privatizačního projektu č. 1900, a to přímým prodejem předem určenému nabyvateli. Fond privatizační projekt nezpracovával a nemohl ho ani kontrolovat, pouze jej realizoval. Za věcnou správnost podkladů přitom odpovídal privatizovaný státní podnik a za vypracování privatizačního projektu jeho zakladatel. V privatizačním projektu bylo uvedeno, že majetek státu určený k přímému prodeji není předmětem restitučního nároku, Fond tudíž nevěděl a vědět nemohl, že na nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Fond následně převedl žalobkyni privatizovanou jednotku, a proto nemohlo Fondu vzniknout obohacení na úkor žalobkyně. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by Fond převzal s majetkem určeným k privatizaci přímým prodejem i veškerá práva a povinnosti s majetkem spojené, včetně povinnosti vypořádat restituční nároky oprávněných osob. Nemovitosti, které byly předmětem restitučních nároků, totiž nemohly být určeny k privatizaci a nemohly tedy vůbec být na Fond platně převedeny. Jestliže kupní smlouva mezi žalobkyní a Fondem byla absolutně neplatná, neplatný musel být i úkon, kterým byly nemovitosti převedeny i na Fond. Fond tudíž nebyl vlastníkem v době, kdy ke zhodnocení došlo. Co se týče bezdůvodného obohacení, žádný z důvodů uvedených v se na Fond vztahovat nemohl, neboť se na úkor jiného bezdůvodně neobohatil a žádný majetkový prospěch nezískal. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku na náhradu nákladů účelně vynaložených na věc po dobu oprávněné držby mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 21. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolatelka v dovolání pokládá jedinou právní otázku, zda byl Fond - právní předchůdce žalované pasivně věcně legitimován při uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť posouzení této otázky soudy obou stupňů je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že aktivně věcně legitimovaným při uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů na věc po dobu oprávněné držby je oprávněný držitel věci a naopak pasivně věcně legitimovaným je vlastník věci [k pasivní legitimaci srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 13 041 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 5 843 v Souboru), uvedl: „Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 47, sv. 17, vyplývá, že byl-li vůči státnímu podniku jako povinné osobě ( ) ještě před rozhodnutím o jeho privatizaci uplatněn nárok na vydání majetku, který byl ke dni účinnosti (tj. k 1. 4. 1991) v jeho držení, přešel nárokovaný majetek podle a 3 na Fond. V důsledku univerzální sukcese Fond vstoupil do veškerých práv a povinností zrušeného státního podniku včetně povinnosti vydat oprávněné osobě majetek dotčený restitučním nárokem. Zatímco přechod vlastnictví z dřívějšího státního podniku na Fond podle citovaných ustanovení nenastává v důsledku právního úkonu, a nelze jej tudíž považovat za neplatný, další dispozice s majetkem Fondu (na nějž byl vznesen restituční nárok), tj. jeho převod na nově zakládané akciové společnosti je vyloučen s ohledem na ustanovení téhož zákona.“ K těmto závěrům se přiklonila i rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. května 2004, sp. zn. , nebo ze dne 9. října 2013, sp. zn. (dostupných na www.nsoud.cz).

V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že na Fond přešel dne 1. 10. 1993 majetek určený k privatizaci přímým prodejem v souladu s a Fond převzal spolu s tímto majetkem veškerá práva a povinnosti s majetkem spojené, včetně povinnosti vypořádat restituční nároky oprávněných osob. Fond se tedy uvedeným dnem jako právní nástupce Mlýny Plzeň, státní podnik, stal vlastníkem tohoto majetku a osobou povinnou ve smyslu Fond přitom s ohledem na neplatnou kupní smlouvu uzavřenou s žalobkyní pozbyl své vlastnické právo až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněným osobám, tj. dne 3. 10. 2002 u domu č. p. 40 a dne 22. 5. 2002 u pozemků. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Podle odvolacího soudu byl Fond zcela nepochybně vlastníkem následně neplatnou kupní smlouvou žalobkyni prodaných nemovitostí, neboť ty na něho byly převedeny rozhodnutím Ministra zemědělství ze dne 13. září 1993, č. 634/1993. V opačném případě by Fond ani nemohl uzavřít ohledně privatizovaného majetku kupní smlouvu.

Závěry soudů obou stupňů jsou zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, a proto jim nemá dovolací soud v tomto ohledu co vytknout. Dovolatelka sice uvedla, že by měla být právní otázka posouzena jinak, nepřednesla však žádné relevantní argumenty, pro něž by se měl dovolací soud od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit, přičemž vyjádření nesouhlasu se závěry soudů obou stupňů k takovému postupu zjevně nepostačuje.

Jelikož nebylo možné žalované přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle dovolání odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 27. května 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu