Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1747/2013

22

Cdo 1747/2013

ROZSUDEK

Ing. O. R.,

M., zastoupeného JUDr. Petrem Oehmem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí

se sídlem v Praze 1, Letenská 15, IČO: 00006947, o náhradu za omezení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. -158, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. -158, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.340,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 501.228,- Kč z důvodu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k pěti bytům v bytovém domě v P. v důsledku regulace nájemného, a to za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. -113, uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci 95 934 Kč s úrokem z prodlení ve výši reprosazby stanovené ČNB pro každý prvý den toho kterého kalendářního pololetí, zvýšené o 7 % od 19. 10. 2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost „zaplatit žalobci dalších 405 294,- Kč s úrokem ve výši reprosazby stanovené ČNB pro každý prvý den toho kterého kalendářního pololetí, zvýšené o 7 %“(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva postupoval soud volnou úvahou podle (dále „“) a její výši stanovil průměrem regulovaného a deregulovaného nájemného částkou 95 934,- Kč. Zohlednil přitom simulaci výpočtu nájemného provedenou znaleckým posudkem znalce Ing. Makala, který vyčíslil roční rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným v logice , od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 částkou 21 420,- Kč, a při vyčíslení maximální výše cílového nájemného v předmětných bytech v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003, jestliže by cílové hodnoty měsíčního nájemného podle , bylo dosaženo k 31. 12. 2003, stanovil roční rozdíl částkou 170 448,- Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. -158, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 54 954,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši repro sazby vyhlášené ČNB pro každý první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, od 19. 10. 2004 do zaplacení, zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o soudních poplatcích potvrdil. Dále rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud nepovažoval způsob, jakým soud prvního stupně vyčíslil výši náhrady za omezení vlastnického práva žalobce za správný. Uvedl, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze stanovit pouze jako rozdíl mezi tržním (v místě a čase obvyklým) nájemným a regulovaným nájemným a neobstojí ani výpočet pomocí tzv. simulace nájemného podle ; tento závěr podrobně vysvětlil. Konstatoval, že výše roční náhrady za nucené omezení vlastnického práva vlastníků nájemních bytů podle d by neměla přesahovat výši nájemného, které bylo možno vybrat pro rok 2007 podle Výpočet nájemného, které bylo možno dosáhnout v roce 2007, pak odvolací soud provedl podle tzv. kalkulačky zveřejněné na stránkách Ministerstva pro místní rozvoj (http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytova-politika/Kalkulacka- najemneho/Kalkulacka-pro-zvyseni-najemneho-v-roce-2007). Žalobci přiznal rozdíl mezi skutečně vybranou částkou na nájemném v roce 2003 (109 956,- Kč) a částkou, kterou mohl žalobce obdržet po jednostranném zvýšení nájemného v roce 2007 (150 936,- Kč), tedy částku 40 980,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v , písm. c) a odst. 3 (dále jen „“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná s dovoláním nesouhlasí, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce částečně zamítl a zčásti odmítl.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalobce ohledně částky 54 954,- Kč, a dovolání je proto v tomto rozsahu přípustné podle (dále jen „“), zatímco ve zbývající částce 40.980,- Kč, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, by dovolání mohlo být přípustné jen podle

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle , že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné a ve zbývající části ani přípustné.

S ohledem na částečnou přípustnost dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v , a b) a , případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. větu druhou ). Tyto vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Podstatou dovolání žalobce je zpochybňování způsobu určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným. Dovolatel tvrdí, že při jejím stanovení odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou. Podle jeho názoru měla být náhrada určena ve výši rozdílu mezi nájmem obvyklým a nájmem regulovaným s tím, že není důvod pro to, aby byla výše náhrady odvozována od , který v roce 2003 neplatil.

Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. , uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným. Při posuzování intenzity omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Ve shora uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud k závěru, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.

Nejvyšší soud dále dovodil, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výše nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální k následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, podle kterého by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.

Jestliže tedy odvolací soud považoval za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva výši nájemného, kterou za předmětné byty mohl vlastník dosahovat od 1. ledna 2007 podle , a vyšel přitom z toho, že přiznaná náhrada nemůže být vyšší než nájemné, které žalobce mohl požadovat na základě , rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 231/2000 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soud nebyl v rozporu se zákonem ani s judikaturou Ústavního soud, a že byl v souladu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v rozsahu měnícího výroku ve věci samé podle zamítl a ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobcepodle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto, zčásti zamítnuto a žalované vznikly náklady za její zastoupení advokátem (, , a ). , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 4.937,- Kč, stanovenou podle , , , , dále náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , celkem tedy 5 240,- Kč. Rovněž jí náleží částka 1.100,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 6 340,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z , a

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu