Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2489/2013

32 Cdo 2489/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČESKÉ TELEVIZE, se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na hřebenech II 1132/4, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 00 02 73 83, proti žalované MEDIAGROUP BOHEMIA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Rozšířená 11, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 48 53 99 29, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 - Libni, Na Okrouhlíku 2044/23, o zaplacení částky 1 673 735 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -240, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. -197, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 673 735 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 673 735 Kč s úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení „ , a “ (dále též jen „ “), majíc za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v řešení otázek, „jaký právní vztah byl mezi účastníky uzavřenou smlouvou upraven, zda a kdy, s ohledem na její ujednání, a to zejména čl. II., vznikl žalobci konkrétní závazek, tj. poskytnout vysílací čas a v tomto čase odvysílat spot a žalovanému vznikl závazek vysílání objednat a následně uhradit“ a „zda lze přiznat žalobci plnění, pokud odstoupil od smlouvy, aniž by poskytl žalovanému jakékoliv plnění“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejich řešení zpochybnil.

Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky „jaký právní vztah byl mezi účastníky uzavřenou smlouvou upraven, zda a kdy, s ohledem na její ujednání, a to zejména čl. II., vznikl žalobci konkrétní závazek, tj. poskytnout vysílací čas a v tomto čase odvysílat spot a žalovanému vznikl závazek vysílání objednat a následně uhradit“. Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť judikatura dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že smlouva uzavřená podle ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je platná, jestliže jsou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají. Není-li dohodnut alespoň takový obsah, aby práva a povinnosti stran byly dostatečně určité, smlouva platně nevznikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. , který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, a obdobně i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. ).

Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem smlouvy uzavřené mezi účastnicemi 23. srpna 2005 a dospěl k závěru, že smlouva je dostatečně určitá co do jednotlivých práv a povinností smluvních stran. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované vysílací čas na ČT 1 a ČT 2 na odvysílání teleshoppingových pořadů, a to v rozsahu časových pásem a vysílacích minut a ve sjednané délce (článek IV. smlouvy). Zároveň si strany konkrétně ujednaly úplatu za vysílací čas jako pevně dohodnutou částku, kterou se žalovaná zavázala hradit měsíčně předem na základě faktury vystavené žalobkyní před zahájením příslušného měsíce (článek V. smlouvy). Pro vznik práva na zaplacení částek sjednaných v článku V. smlouvy nebylo podstatné, zda žalovaná využije možnosti prezentovat konkrétní teleshoppingové spoty, neboť uzavřenou smlouvou jí vzniklo toto právo, nikoliv povinnost zajištěnou možnost využít. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, uzavřela-li žalovaná se žalobkyní předmětnou smlouvu, aniž by měla zajištěny konkrétní zájemce o teleshoppingové spoty, vystavovala se podnikatelskému riziku majetkové újmy. Závěr odvolacího soudu, podle něhož účastnice platně uzavřely inominátní smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., v níž dostatečně určitě vymezily vzájemná práva a závazky, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Ani dovolatelkou vymezenou otázku „zda lze přiznat žalobci plnění, pokud odstoupil od smlouvy, aniž by poskytl žalovanému jakékoliv plnění“, nepovažuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že dojde-li následně k zániku závazku (ať již v důsledku odstoupení od smlouvy nebo dodatečné nemožnosti plnění), je tato skutečnost bez vlivu na úsudek o tom, zda právo na zaplacení úplaty vzniklo či nevzniklo, neboť účinky zániku závazku v obchodních vztazích působí ex nunc, nikoli od počátku (ex tunc). Vzniklo-li proto žalobkyni podle smlouvy právo na zaplacení žalované částky již před odstoupením od smlouvy, není toto její právo dotčeno zánikem závazkového vztahu.

Dovolatelka ohlásila rovněž dovolací důvod podle ustanovení , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomuto dovolacímu důvodu však chybí v dovolání jakákoli argumentace. Dovolatelka patrně přehlédla, že ustanovení výslovně vylučuje přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka žádnou otázku procesního práva zásadního významu nevymezila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. , in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována) a nelze ji nalézt ani v obsahu dovolacích námitek.

Srovnává-li dovolatelka ve včasném doplnění dovolání ustanovení týkající se odstoupení od smlouvy podle , (dále jen „obč. zák.“) a podle obchodního zákoníku a poukazuje-li na ustanovení obč. zák. o vypořádání bezdůvodného obohacení, pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalované částky podle smlouvy již před odstoupením od smlouvy. Právo uplatněné žalobou není právem z odstoupení od smlouvy ani právem z bezdůvodného obohacení a námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. května 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu