Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1440/2013

22

Cdo 1440/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. U., L., zastoupené JUDr. Janem Navrátilem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1, proti žalovaným: 1)F. K., a 2) M. K., oběma L., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 1, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -172, takto:Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -172, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že předmětná stavba plotu se nachází na jejím pozemku.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil jej pouze ve výroku II. týkajícím se náhrady nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tvrzené právně významné skutečnosti, že stavba plotu, jehož odstranění se domáhá, je na jejím pozemku. K námitce vydržení předmětné části pozemku uvedl, že přes poučení žalobkyně netvrdila žádnou skutečnost, z níž by její přesvědčení o oprávněné držbě mohlo vycházet. Pouhé užívání věci s přesvědčením, že jde o věc vlastní, aniž je zjištěno, z čeho takové přesvědčení pochází, a zda jde tedy o omluvitelný omyl držitele, neumožňuje učinit závěr o vydržení vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle (dále jen ,, “). Uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů nalézacími soudy a proti správnosti závěrů znalce. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přes poučení netvrdila žádnou skutečnost, z níž by mohlo vycházet její chybné a omluvitelné přesvědčení, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaných. V řízení před nalézacími soudy uvedla, že spolu s manželem užívali pozemek od roku 1967 nepřetržitě jako uživatelé a později od roku 1992 jako vlastníci do doby záboru sporné části žalovanými. Od počátku řízení tedy tvrdí a prokazuje, že předmětný pozemek užívá v dobré víře jako vlastník od roku 1992. Navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k pravomocnému rozhodnutí o nároku na odstranění plotu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. listopadu 2012 a protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle

Dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, proto je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle , tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.

Dovolatelka brojí především proti hodnocení důkazů nalézacími soudy a proti správnosti závěrů znalce. Tím ale otázku zásadního právního významu nepokládá, ale sporuje pouze skutková zjištění. Právní otázku nevymezuje ani námitkou „podjatosti“ znalce, když ve skutečnosti namítá nesprávné závěry znaleckého posudku. Proto tyto její výtky přípustnost dovolání založit nemohou.

Prostřednictvím dalších námitek poukazovala dovolatelka na závěr odvolacího soudu, že přes poučení netvrdila žádnou skutečnost, z níž by mohlo vycházet její chybné a omluvitelné předsvědčení o tom, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaných, na které žalovaní vystavěli plot.

Podle názoru dovolacího soudu není tento závěr odvolacího soudu správný, když sám odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl (a žalobkyně na to v dovolání odkazuje), že žalobkyně tvrzení o vydržení části pozemku odůvodnila tím, že pozemek užívá od roku 1962, kdy jí byl dán do užívání zemědělským družstvem jako záhumenek, a že ho v roce 1992 nabyla spolu s manželem do vlastnictví kupní smlouvou a do jejího výlučného vlastnictví přešel na základě právního úkonu z roku 2003. Tato tvrzení odvolací soud zcela pomíjí, přestože pro posouzení vydržení vlastnického práva by mohlo být zásadní, zda se (společně s manželem) ujala držby sporné části pozemku na základě kupní smlouvy z roku 1992, když pozemek již dříve užívala na základě tvrzené dohody se zemědělským družstvem.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák.).

Dovolací soud opakovaně k právnímu důvodu (titulu) oprávněné držby uvedl, že oprávněný držitel musí být objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží právo, které vykonává. „Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1067; rozhodnutí z uvedeného souboru jsou přístupná v informačním systému Beck-on-line; v nezpracované podobě je lze vyhledat i na www.nsoud.cz).

Vzhledem k tomu není správné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže zcela pominul tvrzení žalobkyně o její dobré víře založené na nabytí vlastnického práva k pozemku kupní smlouvou z roku 1992.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , 3 ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ve spojitosti s ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu