Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4390/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č. j. - 171, takto:

I.Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 10. 12. 2013, č. j. - 134, kterým byl zamítnut návrh žalobce na konstatování opakovaného porušení základních práv žalobce na výkon státní moci jen v mezích zákona, na ukládání povinnosti jen na základě zákona, na ochranu osobnosti, soukromí a na informační sebeurčení. Dále byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím.

Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, kdy byl žalobce opakovaně dotazován soudkyní na své jméno, ačkoliv se soudních jednání účastnil jen jako veřejnost a poté, co byla jeho identita soudkyni známa, byla jeho přítomnost na soudních jednáních zaznamenána do protokolu o jednání, a to bez jeho souhlasu.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Žalobce v dovolání namítá, že právní závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobou namítaný úřední postup nemohl objektivně přivodit žádnou nemajetkovou újmu, kterou by bylo potřeba odškodnit, je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které postačí, že jednání bylo objektivně způsobilé narušit nebo ohrozit osobností práva žalobce, aniž by vyvolalo konkrétní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Uvedená námitka žalobce se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí výslovně uvádí, že jednání soudkyně nemohlo žalobci objektivně způsobit nemajetkovou újmu. Odvolací soud tedy respektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, což v daném případě splněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. ).

Další námitky žalobce rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť cit. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , nedopadá na případ žalobce, ale na specifický případ nepřiměřené délky řízení, a ani v dalších odkazech na názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. ) se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 5. května 2015

JUDr. Pavel S i m o n

předseda senátu