Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4738/2014

30 Cdo 4738/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně LKW SPEED CZECH s. r. o. v likvidaci, se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Slovany 3051, identifikační číslo osoby 274 99 821, zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti žalovaným 1) J. H., a 2) M. H., zastoupenému JUDr. Danou Hanákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1279/6, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. -236, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2014, č. j. -244, takto:

I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. -193, pod výrokem I. rozhodl, že:

„Žaloba ze dne 2. 4. 2012, kterou se žalobce domáhal určení vlastnictví prvého žalovaného k nemovitostem, se zamítá“

, a pod výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by darovací smlouva ze dne 10. září 2008, na základě které žalovaný 1) daroval předmětné nemovitosti žalovanému 2), byla postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák. z důvodu, že by zkracovala pohledávku žalobkyně za žalovaným 1).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných (v rozsudečném výroku specifikovaných) nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že skutečným úmyslem uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými bylo vyvést majetek žalovaného 1), ze kterého by se žalobkyně mohla uspokojit. Předmětná darovací smlouva je proto neplatná podle § 39 obč. zák., přičemž žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného 1) k uvedenému nemovitému majetku, neboť z něj může žalobkyně uspokojit svou vykonatelnou pohledávku za žalovaným 1).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není ve smyslu přípustné.

Předpoklad přípustnosti dovolání založil dovolatel předně na tvrzení, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, ač v době (povolení) vkladu vlastnického práva podle této smlouvy neexistovala vykonatelná pohledávka žalobkyně za žalovaným 1). Odvolací soud se tak měl podle přesvědčení dovolatele od rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. a sp. zn. odchýlit.

Tato dovolací argumentace není důvodná. Předmětem dovolatelem zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu byla odporovatelnost právního úkonu a v druhém případě spor o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a o vydání věci do konkursní podstaty. Ani s přihlédnutím k těmto rozhodnutí se ovšem nic nezměnilo na ustáleném právním názoru, že v případě odporovatelnosti právního úkonu (v režimu předchozího č. , v rozhodném znění) pohledávka za dlužníkem nemusela být v době podání žaloby vymahatelná, když z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačovalo, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Konstantně bylo také judikováno, že v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a je zjištěno, že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle Jednotně byl také zaujímán právní názor, že v řízení, v němž se projednává přiznání pohledávky žalobce za jeho dlužníkem a v němž má být o něm rozhodnuto, je totiž nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/2003). Je třeba také zohlednit, že v obč. zák. uvedený požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; přitom k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován v odpůrčím sporu, zcela postačovalo, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou aspoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě ( ).

Tyto hmotněprávní a procesně právní souvislosti pak nelze ztotožňovat s vadou právního úkonu, která způsobuje jeho absolutní neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2009, zaujal a odůvodnil právní názor, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný. V dalším svém rozsudku ze dne 11. října 2008, sp. zn. , judikoval, že dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti) uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní (srov. v té době platný a účinný § 256a tr. zák.). Právním následkem takového právního úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu § 42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. (obdobný závěr učinil dovolací soud např. i v rozsudku ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. ).

Z hlediska aplikace § 39 obč. zák. je totiž podstatná existence pohledávky a úmysl dlužníka a nabyvatele vlastnického práva (třetí osoby) zkrátit uspokojení pohledávky či pohledávek věřitelů. Těmito závěry – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku – se odvolací soud řídil a Nejvyšší soud na těchto odvolacím soudem přijatých závěrech, vycházejících z učiněných skutkových zjištění, neshledává žádný rozpor ve smyslu odklonu od své ustálené judikatury.

V další části svého dovolání dovolatel již polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak zřetelně vycházejíc z jím sledované skutkové verze, než ze které odvolací soud formuloval svůj právně kvalifikační závěr. Tato okolnost, případně námitky směřující do výsledku hodnocení důkazů, aniž by odvolací soud tento významný proces k verifikaci právně významných skutkových okolností případu zatížil nelogičností (k čemuž v tomto případě nedošlo), ovšem nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu Dovolací soud pak v dovolacím řízení nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při právním posouzení věci.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. května 2015

JUDr. Pavel V r c h a

předseda senátu