Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5367/2014

30 Cdo 5367/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem v KŠD LEGAL advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1) T. J., právně zastoupenému Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1 a 2) Kronberg s.r.o. (dříve RIGPA s.r.o.), IČ 27358291, se sídlemv Praze 9, Podnikatelská 565/113, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2014, č.j. -177, takto:

I.Dovolání žalobce se odmítá.

III. Ve vztahu mezi druhým žalovaným a žalobcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č.j. -149, výrokem I. zamítl žalobu, aby druhý žalovaný podle a násl. zákona (dále jen obč. zák.) uveřejnil v nejbližším vydání čtvrtletníku Krajský EXPRESS – krajský čtvrtletník Ústeckého kraje omluvu žalobci, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný v témže čtvrtletníku uveřejnil omluvu žalobci, oba za články uveřejněné v citované tiskovině. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil zaplatit každému z žalovaných částku 13.527,50 Kč.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2014, č.j. -177, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé podle (dále jen „ “) potvrdil, ve výrocích III. a IV změnil tak, že žalobci uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení každému z žalovaných 12.527,- Kč a výrokem II. uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvnímu žalovanému 6.891,- Kč a druhému žalovanému 3.866,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, konkrétně že první žalovaný není v řízení pasivně legitimován, když v době uveřejnění sporného článku již nebyl vydavatelem periodika, v němž článek byl uveřejněn, že výroky v druhém článku jsou hodnotícími soudy, které měly reálný podklad, přičemž údaje v nich obsažené nejsou objektivně dehonestující. Dodal, že žalobce je třeba považovat za osobu veřejného zájmu, jejíž soudní ochrana v oblasti osobnostních práv je realizována v menší míře než u ostatních osob. Odvolací soud tak neshledal ze strany žalovaných neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaných podle § 13 odst. 1 obč. zák.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho měnícím rozsahu a v rozsahu výroku I., kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým žalovaným, podal žalobce dne 9. září 2014 včasné dovolání. Podává je z důvodu uvedeného v ustanovení a namítá, že odvolací soud nepřihlédl v rámci posuzování výroků vůči osobě žalobce k tomu, že a) výroky byly zveřejněny s úmyslem nikoliv využít svobody slova, ale poškodit žalobce jako osobu, která se (na podzim 2008) ucházela o post v následujících volbách a b) že obrana žalovaného byla založena na tom, že výroky o žalobci jsou pravdivé, přičemž v rámci řízení nebyla pravdivost těchto výroků prokázána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil první žalovaný, který navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce v posuzované věci proti výroku ve věci samé nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.

Pokud se žalobce dovolává do výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, je nutno poukázat na ustanovení , podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle přípustné. Navíc by nebylo v tomto případě dovolání přípustné ani proto, že žalobce neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti těmto výrokům tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna , byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle , ., , vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. , kterou se mění (srov. Čl. II vyhl. č. ), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Prvnímu žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného tak činí 4.114,- Kč.

Druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu