Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 ICdo 27/2013

-73

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SMART Capital, a.s.,se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26 86 52 97, proti žalovaným 1) JUDr. Milanu Švábovi,advokátovise sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 118/48, jako insolvenčnímu správci dlužnice A. L. a 2) A. L., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. L., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, -57 (), takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, -57 (), se v rozsahu potvrzující části prvního výroku ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytnutí úvěru, tj. co do částky 7.500,- Kč, odmítá.II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, -57 (), se v rozsahu potvrzující části prvního výroku týkající se smluvní pokuty, tj. co do částky 8.333,- Kč, náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 1) a ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímusoudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. února 2012, č. j. -34, určil, že pohledávka žalobkyně za žalovanou 2) označená jako P7 je po právu v částce 34.110,- Kč a celkem je tedy ve výši 38.135,- Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o úvěru č. 62009-7561 uzavřené 18. listopadu 2009 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla žalobkyně žalované 2) spotřebitelský úvěr ve výši 25.000,- Kč a žalovaná 2) se zavázala kromě úvěru zaplatit rovněž poplatek za správu úvěru v celkové výši 15.625,- Kč skládající se z 20% úroku, tj. 5.000,- Kč, a z úplaty 10.625,- Kč. Celkem se žalovaná 2) zavázala uhradit 40.625,- Kč ve třinácti měsíčních splátkách po 3.125,- Kč. Zaplatila však pouze 20.975,- Kč, když řádně uhradila šest splátek a sedmou ve výši 2.225,- Kč, čímž pozbyla výhody splátek.

Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku za žalovanou 2) ve výši 38.135,- Kč, kterou oba žalovaní při přezkumném jednání popřeli co do částky 34.110,- Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně je po právu, neboť smlouva o úvěru je platná, žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr poskytla, žalovaná 2) nesplnila povinnost úvěr splácet v dohodnutých splátkách. Námitku žalovaných, že smlouva o úvěru je neplatná pro nepřiměřenou výši roční procentní sazby nákladů, nepovažoval za důvodnou s tím, že tato výše není jediným ukazatelem vyváženosti či nevyváženosti práv a povinností stran spotřebitelského úvěru. S přihlédnutím k okolnostem případu, k rizikovosti poskytnutí finančních prostředků bez zajištění, k situaci na trhu s obdobnými produkty, k výši bankovních poplatků i k aktuální výši dlužné jistiny a počtu neuhrazených splátek a dále k délce prodlení dovodil, že ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru a o smluvní pokutě neodporují právní ochraně spotřebitele. Výše úplaty za poskytnutí úvěru představuje částku 27,- Kč denně a smluvní pokuta činí v přepočtu 40,- Kč denně, což nejsou částky nepřiměřené a odporující dobrým mravům.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v části, jíž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 15.833,- Kč, ve zbylém rozsahu bodu I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 18.277,- Kč zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení, a v bodě III. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z toho, že podle smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované 2) úvěr ve výši 25.000,- Kč, žalovaná 2) zaplatila na dohodnutých splátkách celkem 20.975,- Kč, které žalobkyně započetla na jistinu, takže dlužná jistina činí 4.025,- Kč a v této výši byla pohledávka žalobkyně zjištěna. Rekapituloval, že popřená část pohledávky ve výši 34.110,- Kč se skládá ze smluvní pokuty 16.828,- Kč, z 20% úroku z poskytnutého úvěru 5.000,- Kč, dále z úplaty za poskytnutý úvěr 10.625,- Kč a ze zákonného úroku z prodlení za dobu od 29. května 2010 do 28. června 2011 ve výši 1.657,- Kč.

Ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v bodě 3 obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru, podle něhož je věřitel oprávněn po dlužnici požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Dohoda o smluvní pokutě v případě prodlení dlužníka se splácením dluhu není sama o sobě nemravná či jednostranně poškozující spotřebitele. Jde o běžný zákonný institut sloužící k zajištění plnění smluvních povinností dlužníka a v dané věci jde o platné ujednání. Vztah mezi žalobkyní a dlužnicí je třeba posuzovat podle , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy i z hlediska ustanovení tohoto zákona. Smluvní pokutu přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 16.828,- Kč označil odvolací soud s přihlédnutím k výši úvěru, k jeho splatnosti a ke skutečnosti, že žalovaná 2) již zaplatila na úhradu jistiny úvěru částku 20.975,- Kč, za nepřiměřeně vysokou, a s odkazem na ustanovení obch. zák. dospěl k závěru, že přiměřená výše smluvní pokuty představuje částku 8.333,- Kč, což je 30 % z poskytnutého úvěru.

K úroku z úvěru odvolací soud uvedl, že v článku 1 smlouvy o úvěru se strany dohodly, že úvěr se poskytuje s úrokem ve výši 20 % z jistiny, což je celkem 5.000,- Kč. Toto ujednání není nemravné a pro spotřebitele svou výší nepřiměřené a v tomto rozsahu je žaloba důvodná.

Ve smlouvě o úvěru se strany rovněž dohodly, že kromě úroku bude úvěr poskytnut za úplatu, která byla nazvána poplatkem za správu úvěru, a výše měsíčního poplatku je 1.202,- Kč. Úrok a úplata za poskytnutý úvěr činí celkem 15.625,- Kč, po odečtení úroku (ve výši 5.000,- Kč) představuje dohodnutá úplata 10.625,- Kč. Sjednanou úplatu za úvěr (vedle úroku) odvolací soud považoval za částečně nemravnou. Zdůraznil, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak. Zásadně není proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu (obchodní zákoník připouští takové ujednání v ustanovení § 499), která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz. Jestliže však žalobkyně poskytla žalované 2) částku 25.000,- Kč na dobu třinácti měsíců s 20% úrokem, pak je nemravná úplata přesahující 30 % poskytnutého úvěru. Vedle úroku ve výši 5.000,- Kč proto není nemravná úplata ve výši 2.500,- Kč (tj. 10 % z úvěru), aby celkový hrubý zisk žalobkyně přestavoval 30 % úvěru.

Ohledně úroku z prodlení odvolací soud uzavřel, že v tabulce přiložené k žalobě je úrok z prodlení vypočítán z nesprávné částky a žalobkyně jeho výši neprokázala, v tomto rozsahu (co do částky 1.657,- Kč) proto žalobě nelze vyhovět.

Odvolací soud shledal žalobu důvodnou co do určení pravosti pohledávky z titulu 20% úroku z úvěru ve výši 5.000,- Kč, ve výši dalších 10 % z poskytnutého úvěru, což představuje úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 2.500,- Kč, a co do smluvní pokuty ve výši 8.333,- Kč. Potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobkyně ve výši 15.833,- Kč, ve zbývající části rozsudek změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání v rozsahu prvního výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení (dále též jen „“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nijak nezdůvodnil a nepodložil závěr o tom, že přiměřená výše hrubého zisku věřitele z poskytnutého úvěru je právě 30 % a také že přiměřená výše smluvní pokuty odpovídá 30 % z poskytnutého úvěru. Považoval-li soud výši smluvní pokuty za odporující dobrým mravům, měl vyvodit patřičné důsledky o (ne)platnosti takového ujednání, a ne vytvářet „obchodní zvyklost“, která je podle odvolacího soudu odpovídajícím ziskem věřitele či odpovídající sankcí. Podle názoru dovolatele by nebyla důstojná situace, kdy by věřitel měl se soudem licitovat o výši své odměny; naopak pokud by výše odměny za poskytnutí úvěru byla striktně stanovena na 30 %, pak by po změně makroekonomických ukazatelů muselo dojít rovněž ke změně judikatury a přehodnocení uvedené procentní částky.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v části, jíž bylo žalobě o určení pravosti a výše pohledávky vyhověno, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), je dovolání přípustné podle ustanovení , dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení ) k závěru, že napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé má zásadní právní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Výhradou, že odvolací soud nezdůvodnil, proč přiměřená výše hrubého zisku věřitele je 30 %, dovolatel uplatnil dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení Tvrzená vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení , jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v projednávané věci nenastala, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. , in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována). Kromě toho se dovolatel mýlí, neboť odvolací soud svou úvahu zdůvodnil, když uvedl, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak, s tím, že není v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu, která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz.

Jelikož dovolání žalovaného 1) směřující proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytnutí úvěru, tj. co do částky 7.500,- Kč, není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným - a v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení - v otázce výše smluvní pokuty. Za situace, kdy zavázaným je spotřebitel, odvolací soud o smluvní pokutě rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vyložil, že z ustanovení věty druhé obch. zák. vyplývá, že osoba, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu podřízeného obchodnímu zákoníku podle , . V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v ustanoveních až 302 obch. zák. od 1. ledna 2001 v důsledku novelizace ustanovení obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. , a ze dne 31. října 2013, sp. zn. , in www.nsoud.cz).

V projednávané věci je osobou zavázanou spotřebitelka (tedy nikoli podnikatel), proto aplikoval-li odvolací soud právní úpravu o moderaci smluvní pokuty podle ustanovení obch. zák., je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení byl uplatněn opodstatněně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu v napadené potvrzující části prvního výroku co do částky 8.333,- Kč [a v závislých výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1)] zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu