Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2621/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s., se sídlemv Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 29a, proti žalovanéZ. D., zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4, o zaplacení částky 444.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2014, č. j. -265, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem 29. června 2012, č. j. -166, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 444.569,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Poté, co byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. , odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 233.169,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 2. března 2004 do zaplacení změnil opětovně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v , tj. nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit argumentace dovolatelky, která je založena na tom, že J. D. ml. svým jednáním postoupení dluhu schválil, když se choval, jako když k převzetí závazku vůči žalobkyni žalovanou došlo. Ze skutkových zjištění soudů o jednání J. D. nevyplývá, že by došlo k tzv. ratihabici jednání J. D. ml. a závěry odvolacího soudu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. ). Dovolatelka navíc zakládá svůj odlišný právní závěr na svých vlastních skutkových zjištěních.

V ostatním obsahu dovolání dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak.

Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání tedy dovolatelka v dovolání nedostála.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu