Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2620/2014

29 Cdo 2620/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Ing. L. O., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Konici, Za Nádražím 497, PSČ 798 52, proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/777, PSČ 760 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2013, č. j. -39, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 13. června 2013, č. j. -20, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 40.000,- EUR s 6% úrokem od 12. prosince 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 133,30 EUR (výrok I.) a žalobkyni – s odkazem na ustanovení , (dále jen „ “) – nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 81.402,40 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Přestože odvolací soud nesdílel výhrady žalobkyně, podle nichž pro naplnění podmínek stanovených ustanovením pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení postačí i (žalobkyní tvrzená) ústní výzva k plnění (potud zdůrazňuje, že z označeného ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že je nezbytná písemná výzva), uzavřel, že zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze žalobkyni v souladu s ustanovením náhradu nákladů řízení přiznat i v situaci, kdy žalované výzvu k plnění za podmínek uvedených v nezaslala. V této souvislosti zejména zdůraznil, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně nejpozději ve stejný den, kdy podala žalobu v dané věci, odeslala žalované u označenou jako „Oznámení o postoupení pohledávky a stanovení data splatnosti“ ze dne 21. prosince 2012, jejímž obsahem je také „řádná výzva k plnění na směnku, která je předmětem tohoto řízení“, přičemž žalovaná zásilku osobně převzala dne 10. ledna 2013.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (majíc za to, že ve výkladu ustanovení jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka, poukazujíc na smysl úpravy obsažené v ustanovení (kterým podle ní byla jednak snaha poskytnout žalovanému šanci, aby svoji povinnost splnil ještě před zahájením řízení a vyhnul se tak náhradě nákladů, jednak snaha o zamezení „zahájení soudního řízení a vyřešení sporu mimosoudní cestou“), nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v poměrech dané věci spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni, jen ve skutečnosti, že žalobkyně výzvu k plnění podle ustanovení žalované zaslala alespoň opožděně (tj. později než sedm dnů před podáním žaloby). Přitom dovozuje, že porušila-li žalobkyně svou zákonnou povinnost zaslat žalované včas výzvu k plnění, ačkoliv jí v tom objektivně, ani subjektivně nic nebránilo, nemůže ani dodatečně učiněná výzva k plnění odůvodnit přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, setrvávajíc na názoru, že výklad ustanovení , vyžadující striktně písemnou formu výzvy k plnění, je formalistický a odporuje jak výkladu teleologickému, tak „původnímu záměru zákonodárce“. V situaci, kdy odvolací soud nepřisvědčil této argumentaci, shledává žalobkyně přiléhavým závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení podle

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2

Výkladem ustanovení (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud (po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. (které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně.

1/ Důvodem, pro který byl „doplněn“ o ustanovení , bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - ), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.

2/ Takto vymezený účel ustanovení (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz y) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.

3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.

4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem ( ) nebo směnečným platebním rozkazem ( ).

5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením , popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení ( ), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší ( věta první ), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení ( věta druhá ), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.

6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu ( ). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení ) proti výroku o nákladech řízení.

Z výše řečeného plyne, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je (co do závěru, že v dané věci má žalobkyně – navzdory tomu, že nedostála požadavku ustanovení a nezaslala žalované výzvu k plnění nejméně sedm dnů před podáním žaloby – právo na náhradu nákladů řízení) ve výsledku správné (jakkoli odvolací soud tento závěr nepřiléhavě založil na ustanovení ).

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení (o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu) končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2015

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu