Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5237/2014

30 Cdo 5237/2014

U S N E S E N Í

I. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2014, č. j. -230, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. -202, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.950,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu co do částky 82.350,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Městský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve výrocích II. a III (výrok. I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok. II.).

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že podanou žalobou se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 90.300,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení, v důsledku kterého byl nucen vykonávat trest odnětí svobody ve věznici přísnějšího typu. Za to žalobce požaduje odškodnění ve výši 300,- Kč za jeden den, a to za období 301 dnů. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 21. června 2007, č. j. -312, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2007, č. j. -351, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. prosince 2009 (dále již „TZ“). Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a jako zvlášť nebezpečný recidivista byl zařazen do věznice se „zvýšenou ostrahou“. Žalobce nastoupil výkon uvedeného trestu do věznice se zvýšenou ochranou dne 19. července 2007. Citované rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2008, sp. zn. . Následně byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2008, č. j. -493, zrušen shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ve věci . Žalobce byl poté uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání a byl odsouzen k souhrnnému sníženému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s mírnějším režimem tzv. s „ostrahou“. Žalobce vykonával trest se zvýšenou ostrahou od 19. září 2007 do 26. února 2008, což je celkem 159 dnů.

Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení odst. a 3, , , a ,o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále již „OdpŠk“), a dále v souladu se závazným právním názorem rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. ledna 2012, č. j. -95, který byl vydán v předmětné věci. Odvolací soud dovodil, že přiměřené zadostiučinění v penězích náleží žalobci jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým ( OdpŠk). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vzal v úvahu povahu trestní věci a dobu výkonu trestu žalobce ve věznici s přísnějším režimem v délce 159 dnů. Dále hodnotil psychickou újmu, která žalobci vznikla zejména v důsledku omezení spojených s přísnějším vězeňským režimem, jímž byl nucen se podrobovat, jakož i jeho psychické útrapy spojené s pocitem nespravedlivého rozhodnutí. Odvolací soud naopak nepovažoval za důvod ke zvýšení odškodnění žalobcem tvrzenou okolnost, že s ohledem svůj vnitřní postoj k nespravedlivému zařazení do věznice s přísnějším režimem se nebyl schopen podrobovat jejímu řádu a požadavkům na něj kladeným. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě žalobci náleží za uvedenou nemateriální újmu přiměřené zadostiučinění ve výši 50,- Kč za jeden den výkonu trestu ve věznici s přísnějším režimem, což činí za dobu celkem 159 dní částku 7.950,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž pouze namítá, že „soud výši přiměřeného zadostiučinění stanovil pouze úvahou bez opory v důkazech, které k tomu byly navrženy… Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když určení výše denního zadostiučinění při nezákonném rozhodnutí soudu o umístění do přísnějšího výkonu trestu dosud ustáleně řešeno nebylo. Navíc skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v závěru o přiměřenosti uplatněné částky odlišná.“ Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání proti shora v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle ustanovení

Dovolání totiž neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v ; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel v podaném dovolání zpochybňuje skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a na podkladě této argumentace pak dovozuje nesprávné právní posouzení věci; prostřednictvím této argumentace ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze, navíc v situaci, kdy v dovolání – jak již bylo uvedeno shora – absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první odmítl.

Přesto – nad rozsah odůvodnění stran odmítnutí dovolání pro absenci vymezení předpokladů jeho přípustnosti – je možno k předmětné věci uvést následující.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Ustálená judikatura dovolacího soudu považuje pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění při omezení osobní svobody v trestním řízení za rozhodná kritéria povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby) judikatura vychází z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody (vazby). K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Judikatura ji uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.

Při hodnocení následků neoprávněného omezení svobody (držení ve vazbě) v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné omezení svobodymá z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon trestu odnětí svobody sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život, dopadem do profesního života jedince atd. (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012 – dále již „R 52/2012“).

V projednávané věci se dovolatel domáhá přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku neoprávněného omezení osobní svobody spočívajícího v uložení výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s přísnějším režimem. Specifikum žalobcem uplatněného nároku spočívá jen v tom, že se domáhá náhrady škody vyjádřené rozdílem mezi trestem odnětí svobody vykonaným na základě původního rozsudku ve věznici s přísnějším režimem a výkonem trestu odnětí svobody uloženým mu novým rozsudkem ve věznici s mírnějším režimem (§ 10 odst. 2 OdpŠk). To však neznamená, že by citovaný rozsudek R 52/2012 nebyl použitelný analogicky i v této věci. Předpokladem však je, aby soud vzal v úvahu i další okolnosti umožňující mu stanovení nemajetkové újmy a přiměřeného zadostiučinění na základě rozdílu mezi výkonem uvedeného trestu přísnějšího a trestu mírnějšího.

Odvolací soud převzal skutkové a z nich vyvozené právní závěry soudu prvního stupně a shodně s ním stanovil i přiměřenou výši peněžitého zadostiučinění. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně všech právně významných kritérií dle shora citované judikatury. Podrobně se zabýval i dokazováním okolností týkajících se rozdílu přísnějšího a mírnějšího trestu odnětí svobody vykonaným žalobcem. Ohledně rozdílu podmínek výkonu trestu odnětí svobody žalobcem ve věznicích s přísnějším a mírnějším režimem provedl důkazy jejich vězeňskými řády a podrobnou výpovědí žalobce. Zjištěný skutkový stav posoudil dle shora citovaných ustanovení OdpŠk, ustanovení § 10 odst. 2 OdpŠk vyložil dle závazného právního názoru rozsudku Nejvyššího ze dne 11. 1. 2012, č. j. -95, který byl vydán v předmětném řízení a řádně odůvodnil výši stanového přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci.

Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012.).

Jestliže bylo dovolání odmítnuto, nebylo možné přihlédnout k námitkám dovolatele, který v dovolání poukazoval na údajné vady, jež měly zatěžovat odvolací řízení ( a ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení nenípřípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu