Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 8/2015

4 Tz 8/2015-18

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

A. I.

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného A. I.

Napadené usnesení

s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90.

Okresnímu soudu v Olomouci

s e p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 1977, sp. zn. , byl obviněný A. I. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že

dne 17. 3. 1977 na O. v. s. ve F.-M., odvolávaje se na své přesvědčení a sjednaný pracovní závazek s dolem S., odmítl převzít povolávací rozkaz řady E, podle kterého byl povinen nastoupit vojenskou základní službu u Vojenského železničního provozního střediska B. dne 1. 4. 1977 do 12.00 hodin a přesto, že byl upozorněn na tuto občanskou povinnost a seznámen s obsahem povolávacího rozkazu, vojenskou základní službu do 24 hodin po stanovené lhůtě ani v dalších dnech nenastoupil

. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody 2 roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen v I. nápravně výchovné skupině NVÚ MS. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 6.1977.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného A. I. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 1977, sp. zn. , se podle zrušuje ve výroku o trestu a zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 8. 11. 1990.

V hlavním líčení dne 8. 11. 1990 rozhodl Vojenský obvodový soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 231/90 tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 1977, sp. zn. , z důvodu uvedeného v ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90, podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. I. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, a , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti namítla, že Vojenský obvodový soud v Olomouci při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je patrno, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného A. I., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministryně spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného A. I. nezměněný a zrušil pouze výrok o trestu.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90, byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. I. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obhájce A. I. navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět.Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl. Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně citovaným účelem neřídil.Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý vojenský obvodový soud se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 1977, sp. zn. , blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Vojenským obvodovým soudem v Olomouci správné. Skutek byl kvalifikován jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., kterého se obviněný dopustil jednoznačně z důvodů svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného A. I. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejm. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 1990, sp. zn. 1 Rtv 231/90.Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto podle tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jako soudu nyní podle příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2015

Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal