Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3053/2014

29 Cdo 3053/2014

U S N E S E N Í

JUDr. Martina Bjalončika

S. M.,

zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalované

TOMOL spol. s r. o.,

se sídlem v Praze 8, Světova 473/12, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 49 35 47 61, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, o popření pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. M., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2014, č. j. -132, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. -45, zamítl žalobu (podanou JUDr. Martinem Bjalončikem, insolvenčním správcem dlužníka S. M.) proti žalované (TOMOL spol. s r. o.) na popření pravosti, výše a práva na uspokojení ze zajištění vykonatelné pohledávky žalované ve výši 20.900.634,15 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. .

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. -78, rozsudek insolvenčního soudu ohledně pohledávky ve výši 136.810,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto k dalšímu řízení; ve zbývající části jej změnil tak, že určil, že žalovaná nemá za dlužníkem směnečné pohledávky ve výši 20.763.824,15 Kč.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. -122, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č. j. -78, v měnícím výroku ve věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, č. j. -132, rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby na popření pravosti, výše a práva na uspokojení ze zajištění pohledávek v celkové výši 20.763.824,15 Kč (přihlášených pod č. 1 a 2 přihlášky) potvrdil.

Přitom s odkazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že přihlášené vykonatelné pohledávky ze směnek, které se staly splatnými 13. února 2001a o jejichž zaplacení bylo rozhodnuto směnečnými platebními rozkazy ze dne 11. dubna 2001, č. j. -10 a ze dne 20. dubna 2001, č. j. -10, které nabyly právní moci 16. května 2001, nejsou promlčeny.

V této souvislosti zdůraznil, že po doplnění dokazování zjistil, že podpisy indosantů na směnkách – jak plyne z ověřovacích doložek ze dne 17. a 20. prosince 2004 − byly notářsky ověřeny a že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 165) nelze v dané věci aplikovat. Potud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2014, pod číslem 20), podle nichž je z hlediska posouzení existence věcné legitimace přihlašujícího věřitele (odlišného od osoby, která je v rozhodnutí, jímž bylo o pohledávce rozhodnuto, označena jako oprávněná) rozhodující, zda na něj pohledávka (poté, co se stala vykonatelnou) přešla (nebo byla převedena). Kvalita pohledávky přihlášené do konkursu (zda jde o pohledávku vykonatelnou či nikoli) nemá při posouzení, zda a v jakém rozsahu bude v konkursu uspokojena, žádný význam a požadavek plynoucí z ustanovení , (dále jen „ “), popřípadě z ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se tak v řízení o žalobě na popření vykonatelné pohledávky neuplatní.

Nemaje za důvodnou ani „zbytkovou“ část argumentace ohledně zániku pohledávek splněním, shledal rozhodnutí insolvenčního soudu ohledně pohledávek č. 1 a 2 přihlášky ve výši 20,763.824,15 Kč správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení s tím, že „v rozhodnutí řeší odvolací soud otázky hmotného práva, které jsou řešeny dovolacím soudem rozdílně“.

Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o řešení (ne)důvodnosti námitky promlčení. Přitom poukazuje na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , jež vykládá tak, že práva ze směnky nelze směšovat s právy a povinnostmi ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě této směnky, to vše za situace, kdy oprávněný subjekt ze směnky je odlišný od oprávněného subjektu z vydaného směnečného platebního rozkazu. V dané konkrétní situaci – pokračuje dovolatel – uplatnila žalovaná „svá práva přihláškou pohledávky, přičemž se jednalo o práva ze směnky jako takové“. Tříletá promlčecí doba začala běžet od splatnosti směnek (13. února 2001) a uplynula dne 14. února 2004. Přihlásil-li žalovaný pohledávky do insolvenčního řízení až 6. prosince 2008, je námitka promlčení důvodná.

Současně dodává, že dle jeho názoru nejde o to, zda-li byly podpisy indosantů na směnkách ověřeny; naopak má za rozhodující, že žalovaný nepředložil y, které by „přechod“ práv ze směnečných platebních rozkazů osvědčovaly.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení , odmítl podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem jak v rozsudcích sp. zn. a sp. zn. , tak v usneseních ze dne 4. května 2011, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10-11, ročník 2011, pod číslem 167) a ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. ; v posledně označených usneseních se přitom Nejvyšší soud vyjádřil i k dovolatelem odkazovanému usnesení sp. zn. .

Konečně závěr, podle něhož rozhodnutí soudu – směnečné platební rozkazy, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti dlužníka zaplatit právnímu předchůdci žalované pohledávky ze směnek – nezakládají vznik „nových“ pohledávek, když pouze deklarují existenci pohledávek směnečných, je závěrem triviálním. Představa dovolatele, podle níž se žalovaná sice podle hmotného práva stala věřitelkou směnečných pohledávek, nicméně se na ni nevztahují důsledky, které právní předpisy spojují s právní mocí rozhodnutí soudu, kterými byla dlužníku povinnost k úhradě směnečných pohledávek uložena (viz ustanovení , , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je zjevně neudržitelná.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2015

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu