Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3812/2014

30 Cdo 3812/2014

U S N E S E N Í

a)

B. R.,

b) B. R.

, a

c) P. R.,

všech zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Husova 2/1285, proti žalovanému

SV UNIPS s.r.o.,

IČO 48391204, se sídlem v Ostravě-Svinov, Bílovecká 106/9, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20 listopadu 2013, č.j. -505, ve znění usnesení ze dne 26. června 2014, č.j. -535, takto:

I. Dovolání se odmítá. II.Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit každému z žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám Mgr. Gabriely Nejedlíkové, advokátky se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Husova 2/1285.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí D. R., syna žalobců a) a b) a bratra žalobce c), při výkonu pracovní činnosti u žalovaného, při které utrpěl pracovní úraz elektrickým proudem s následkem smrti.

Krajský soud v Ostravě (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 10. června 2013, č.j. -474, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 70.000,- Kč, žalobkyni b) 70.000,- Kč a žalobci c) 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení č. (dále jen obč. zák.), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci a) 170.000,- Kč, žalobkyni b) 170.000,- Kč a žalobci c) 125.000,- Kč. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o zaplacení soudního poplatku. Vázán závazným právním názorem vysloveným odvolacím soudem dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil protiprávního jednání, když podle v tehdy platném znění nezajistil bezpečnost na pracovišti a v důsledku toho utrpěl D. R. pracovní úraz elektrickým proudem s následkem smrti. Při stanovení výše nemajetkové újmy přihlédl soud k dopadům do života každého ze žalobců, u žalovaného pak ke skutečnosti, že u něho nebylo zjištěno žádné konkrétní protiprávní jednání, přičemž odpovědnost za bezpečnost pracovníků žalovaného měla společnost ČEZ. Podle obč. zák. je sice dána objektivní odpovědnost žalovaného, toto ustanovení žádné vlastní předpoklady odpovědnosti za neoprávněný zásah stanovený nemá, proto soud aplikoval svou povahou blízké ustanovení a 2 obč. zák.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č.j. -505, ve znění usnesení ze dne 26. června 2014, č.j. -535, výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu v napadení části ve výrocích II. a V. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 170.000,- Kč, žalobkyni b) částku 170.000,- Kč a žalobci c) částku 125.000,- Kč a rozhodl o zaplacení soudního poplatku. Výrokem II. v další napadené části ve výroku IV. rozsudek krajského soudu potvrdil. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců s tím, že žalovaný nese objektivní odpovědnost za smrt svého pracovníka, neboť nezajistil bezpečnost pracoviště, a tuto odpovědnost nemůže přesouvat na třetí osobu (v tomto případě ČEZ). Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vzal především v úvahu, že v jiném řízení bylo žalobcům a) a b) vyplaceno jednorázové odškodnění v souhrnné (maximální) výši 50.000,- Kč podle ustanovení odst. l tehdy platného . Bratru zemřelého nebylo v této souvislosti přiznáno žádné odškodnění. Soud musí tedy současně přihlížet podle principu spravedlnosti a proporcionality i ke znevýhodnění žalobců při odškodňování podle . Dospěl k názoru, že ve vztahu mezi právní úpravou podle tehdy platného a je třeba postupovat podle stejného principu, jako ve vztahu mezi a , kdy se soudní praxe ustálila na názoru (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. apod.), že pokud je paušální jednorázové odškodnění podle ustanovení obč. zák. nedostačující, lze v mimořádných závažných případech požadovat navýšení náhrad nad paušální jednorázově vyplacené částky. Žalobci prokázali mimořádné dopady do jejich práv na soukromí a rodinný život chráněných obč. zák., a proto odvolací soud přiznal s přihlédnutím k ustanovení obč. zák. jako vodítku žalobcům další částky, uvedené ve výroku, jako přiměřenou satisfakci. Přitom vzal v úvahu, že v roce 2012 vykazoval žalovaný aktiva ve výši přes 37 milionů Kč, takže uložená peněžitá satisfakce by neměla být pro žalovaného likvidační.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 17. prosince 2013, přičemž právní moci nabyl 19. prosince 2013.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podal žalovaný dne 12. února 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení (dále jen „ “). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když shledal, že zde existuje odpovědnost žalovaného za zásah do osobnostních práv žalobců, aniž by byl splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik takové odpovědnosti podle ustanovení násl. obč. zák., a to neoprávněný zásah ze strany žalovaného. Dále se domnívá, že nebyla dovolacím soudem prozatím vyřešena otázka, kdy je zaměstnavatelem splněna jeho povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci. Při určování výše nemajetkové újmy pak odvolací soud vybočil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména, že ze strany žalovaného byla vyvinuta maximální možná péče a byly podniknuty veškeré reálné kroky k zajištění bezpečnosti práce zaměstnanců a ani k tomu, že ze strany zesnulého zjevně došlo k porušení bezpečnostních předpisů. Nakonec se domnívá, že nárok na relutární satisfakci nemohou žalobci uplatnit také s ohledem na skutečnost, že ji požadují na stejném základě, na jakém by mohly požadovat náhradu škody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaného vyjádřili v obsáhlém podání, ve kterém uvedli, že dovolání považují ze nedůvodné a navrhují, aby bylo zamítnuto a žalovaný aby jim zaplatil náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) za situace, kdy dovolání bylo podáno v únoru roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného v posuzované věci ovšem těmto takto vymezeným předpokladům nevyhovuje, neboť přes zjevnou snahu (např. zmíněním některých judikátů Nejvyššího soudu) fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu.Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jdea od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje,a v čem tvrzená odchylka spočívá. Pouhé (avšak jinak neodůvodněné) tvrzení dovolatele, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, na něž se vztahuje některá z alternativ uvedených v , vlastní přípustnost dovolání nezakládá.

Uvedeným zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Ač, jak bylo uvedeno, dovolatel odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z judikátů dovolacího soudu; nadto výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení

Skutečností zůstává, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr podporuje i obsah dovolatelem zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. , , a .

Konkrétně, pokud dovolatel dovozuje, že žalobě na náhradu nemajetkové újmy v penězích bylo vyhověno, aniž by byl splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik takové odpovědnosti podle ustanovení § 11násl. obč. zák., představovaný neoprávněným zásahem ze strany žalovaného, resp., že dosud nebyla dovolacím soudem prozatím vyřešena otázka, kdy je zaměstnavatelem splněna jeho povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, pak je možno např. odkázat na konstantně judikaturou i doktrínou zastávanou zásadu, že nevyžaduje k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti zavinění toho, komu je třeba přičítat neoprávněný zásah do tohoto práva (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2002, sp. zn. ).

Dovolatel též tvrdí, že při určování výše nemajetkové újmy odvolací soud vybočil z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, zejména, že ze strany žalovaného byla vyvinuta maximální možná péče a byly podniknuty veškeré reálné kroky k zajištění bezpečnosti práce zaměstnanců a ani k tomu, že ze strany zesnulého zjevně došlo k porušení bezpečnostních předpisů. Nakonec se domnívá, že nárok na relutární satisfakci nemohli žalobci uplatnit také s ohledem na skutečnost, že ji požadují na stejném základě, na jakém by mohly požadovat náhradu škody. Tento názor se však dovolacímu soudu jeví jako nesprávný a v zásadě účelový, neboť odvolací soud se s touto otázkou vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek NS ze dne 29. června 2000, sp. zn. ).

Sám dovolatel pak ve svém dovolání neuvádí takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by již vyřešená právní otázka dovolacím soudem měla být posouzena jinak, přičemž sám dovolací soud neshledal důvod dosavadní rozhodovací praxi při řešení této právní problematiky měnit.

Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u tohoto dovolání nebyly shledány předpoklady jeho přípustnosti, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn u každého z žalobců ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když v dovolacím řízení žalobcům vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna , byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna (krácená o 20%) v částce 2.480,- Kč byla stanovena podle , ., , a vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. , kterou se mění (srov. Čl. II vyhl. č. ), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.780,- Kč. Žalobcům rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 583,80 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení každého ze žalobců tak činí 3.363,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu