Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4174/2014

32 Cdo 4174/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně STILL ČR spol. s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Štěrboholská 102, čp. 1378, PSČ 102 19, identifikační číslo osoby 49354469, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, proti žalované MARTIN URBÁNEK s. r. o., se sídlem v Praze 8, Bojasova 1245/7, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 45279250, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, PSČ 252 31, o zaplacení částky 121.899,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. -167, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. října 2013, sp. zn. -126, ve výroku pod bodem I přisuzujícím žalobkyni částku 106.218,27 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka předně prosazuje názor, že „skutečnost, že žalobkyně vytvořila novou cenovou nabídku na výměnu řídící jednotky, je s ohledem na to, že tato oprava měla být provedena z titulu odpovědnosti žalobkyně za vady díla ze smlouvy o dílo, bezpředmětná, když žalobkyně byla povinna opravu provést bezplatně“. Cituje závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2008, sp. zn. (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), podle nichž pokud má dílo vady, není řádně ukončeno, a to ani když je objednatel převezme, a povinnost provést dílo nezaniká, ale její obsah se mění způsobem, který odpovídá právům objednatele vzniklým z vadného plnění. Má za to, že napadené rozhodnutí je s těmito závěry v rozporu.

V tom dovolatelce přisvědčit nelze; odkaz na závěry, jejichž prostřednictvím Nejvyšší soud dovodil, že v obchodních závazkových vztazích nespadá vždy v jedno převzetí předmětu díla a splnění závazku provést dílo, je nepřípadná. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil; otázky, na něž se vztahují, vůbec neřešil (na argumentu, že dovolatelka předmět díla převzala, své rozhodnutí nezaložil). Neřešil nakonec ani tu otázku hmotného práva, kterou dovolatelka předkládá, není proto důvod zkoumat, zda nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že plnění, za něž se žalobkyně domáhá úhrady, bylo dovolatelce poskytnuto na základě úplatných smluv, zahrnujících též příslušný projev vůle dovolatelky směřující k jejich uzavření, nikoliv na základě jednostranného právního úkonu žalobkyně, „nové cenové nabídky na výměnu řídící jednotky“, jež by měla být posouzena jako „bezpředmětná“. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, kritériím stanoveným v nevyhovuje a není tudíž způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. ).

Jako další důvod přípustnosti dovolání dovolatelka uplatňuje argument, že závěr, podle něhož z jejího tvrzení, že její zaměstnanec L. P. oznámil telefonicky žalobkyni, že vozík je opět nepojízdný, nelze dovodit, že žalovaná vyjádřila vůli k odstranění vad (tj. že by učinila reklamaci), a to i s ohledem na skutečnost, že jmenovaný nepožadoval po žalobkyni některý ze způsobů, jakým je možno uplatněné právo z odpovědnosti za vady uspokojit, je řešením „otázky hmotného a procesního práva“, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tuto rozhodovací praxi však nikterak neoznačila (odkaz na komentářovou literaturu žádnému z kritérií taxativně vypočtených v neodpovídá). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. V důsledku absence této obligatorní náležitosti, kterou nelze již napravit (srov. větu druhou ), nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části.

Závěr o tom, že dovolatelkou tvrzený obsah telefonického sdělení jejího zaměstnance L. P. nelze považovat za uplatnění práv z odpovědnosti za vady, pak odvolací soud založil nejen na argumentu, že jmenovaný neuvedl, jakým způsobem dovolatelka požaduje práva z odpovědnosti za vady uspokojit [k čemuž dovolatelka otevírá otázku výkladu § 562 odst. 2 písm. a), § 436 a § 437 obch. zák.], nýbrž v prvé řadě na závěru, že tvrzené sdělení nelze vyložit jako projev vůle směřující k oznámení vad díla. Tento závěr pak dovolatelka nezpochybnila způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, tím spíše, že nevymezuje ani otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud v rámci kritizovaného právního posouzení odchylky od ustálené judikatury dopustit. Nejvyšší soud vysvětil již v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. , že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení To pak nutně platí i v tom případě, v němž posouzení každé z více právních otázek vede samo o sobě k závěru o neúspěchu procesní obrany žalované strany. V souzené věci to znamená, že i kdyby byla otázka výkladu shora uvedených ustanovení obchodního zákoníku předložena řádně (to jest s označením příslušné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odklonit), k posouzení dovolání jako přípustného by to nestačilo

Argumentuje-li pak dovolatelka porušením rovnosti účastníků, které spatřuje v tom, že jí soudy neumožnily prokázat rozhodná tvrzení výslechem navržených svědků, pak pomíjí, čím soudy tento svůj postup odůvodnily, totiž právě tím, že její tvrzení, k němuž měli navržení svědci vypovídat, by v případě, že by bylo prokázáno, neumožnilo závěr o tom, že byl učiněn projev vůle směřující k oznámení vad díla.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka, že výzva soudu prvního stupně podle ustanovení ve vztahu k žalobkyni překročila účel a smysl poučovací povinnosti soudu (že soud poskytl nepřípustný návod a pomoc) a že se tak stalo v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 14). V označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval k obecné poučovací povinnosti soudu stanovené v Ustanovení bylo do vloženo až novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 , závěry uvedeného rozhodnutí se tedy na řešení předestřené otázky procesního práva nevztahují. Výklad k účelu poučovací povinnosti podle ustanovení podal Nejvyšší soud například v rozsudcích ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. , a ze dne 24. června 2014, sp. zn. , a v usnesení ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. , přičemž soud prvního stupně se při poučování žalobkyně od tam přijatých závěrů nikterak neodchýlil, a neodchýlil se od nich tudíž ani odvolací soud při přezkumu jeho procesního postupu. To, v čem dovolatelka spatřuje exces, není v intencích těchto judikatorních závěrů ničím jiným než řádným, velmi důkladně učiněným poučením podle ustanovení

Učinit závěr o přípustnosti dovolání neumožňuje ani související otázka, „zda v daných situacích existuje tzv. nutnost opakovaného vyzývání a poučování soudem, právě z důvodu předcházení překvapivých rozhodnutí“, a to hned z několika důvodů, z nichž každý by postačil sám o sobě.

Jako příslušný předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka označila rozpor s „ustálenou rozhodovací praxí“, ani v tomto ohledu však příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nikterak neoznačila a dovolání je tak i v této části zatíženo absencí obligatorní náležitosti, bránící zkoumat jeho přípustnost.

Odvolací soud ostatně takovouto otázku procesního práva neřešil (vůbec se jí nezabýval), jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí. K řešení takové otázky pak neměl ani důvod. Bylo by tomu jinak, kdyby dovolatelka v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně příslušná skutková tvrzení doplnila a uplatnila odvolací důvod stanovený v , tj. že dosud zjištěný skutkový stav věci neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, ve spojení s , který umožňuje uplatnit před odvolacím soudem skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost, za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle Pak by se odvolací soud otázkou, zda soud prvního stupně splnil svou poučovací povinnost podle ustanovení , zabývat musel. Podle obsahu spisu však dovolatelka popsaný postup nezvolila.

Nelze nakonec přehlédnout ani to, že dovolatelce se v řízení před soudem prvního stupně opakovaného poučení dle ustanovení ve skutečnosti dostalo, a to nejprve písemného, usnesením ze dne 9. listopadu 2012, č. j. -38, a poté ústního, do protokolu při jednání konaném dne 25. dubna 2013.

Pro úplnost lze dodat, že s námitkou, že došlo k narušení rovnosti účastníků též tím, že soud prvního stupně poučením podle ustanovení zavázal dovolatelku tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti nad rámec toho, co hodlala ke své obraně učinit, a s námitkou, že na ni tento soud přenesl břemeno tvrzení, tedy s námitkami plynoucími ze zjevného nepochopení příslušných procesních institutů, se odvolací soud vypořádal způsobem, který v plném rozsahu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k účelu a povaze poučovací povinnosti dle srov. již citovaná rozhodnutí sp. zn. , a a ke kritériím rozhodným pro určení nositele břemene tvrzení a důkazního břemene např. rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. , a usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. března 2015

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu