Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1329/2014

25

Cdo 1329/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

F. J.

, IČO: 49495950, se sídlem Lázně Toušeň, Na Pruhu 335, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalované

obci Keblice

, IČO: 00526436, se sídlem Keblice 68, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, o 1.228.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2013, č.j. -494, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2013, č. j. -494, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 8. 2012, č. j. -455,

se

zrušují

a věc

se

vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 1.228.136,- Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku neplatnosti smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 21. 1. 2004 (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byla vzájemná spolupráce při přípravě dobývání výhradního ložiska štěrkopísku v katastrálním území Keblice.

Obvodní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č.j. -455, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.228.136,- Kč s příslušenstvím, jakož i nahradit náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2004 podepsal žalobce Smlouvu s žalovanou obcí, za kterou ji podepsal její tehdejší starosta, uzavření Smlouvy však nebylo schváleno zastupitelstvem žalované. Soud došel k závěru, že Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle , o obcích, a , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovodil výlučnou odpovědnost žalované za škodu podle ve spojení s a obč. zák., když porušila povinnost předcházet škodám svou dlouhodobou a veřejnou podporou záměru těžby ložiska štěrkopísku, čímž projevovala vůli dostát svým smluvním závazkům, a následně jednostranně jednání s žalobcem ukončila. Žalobce v dobré víře v platnost Smlouvy vynaložil na přípravu realizace sjednaného záměru značné úsilí a finanční prostředky, a to v období od 21. 1. 2004 (uzavření Smlouvy) do 29. 8. 2005 (sdělení stanoviska právníka žalované o neplatnosti Smlouvy). Smlouvu podepisoval a následně ji plnil v dobré víře v čisté úmysly a bezvadný postup žalované. Spoluzavinění žalobce ve smyslu obč. zák. soud neshledal, jelikož nevyžádání zápisu o souhlasu obecního zastupitelstva není porušením povinnosti z jeho strany. Bylo by jistě v jeho bytostném zájmu, aby si toto ověřil, ale nejedná se o porušení povinnosti, když taková povinnost pro něj ze zákona nevyplývá. Naopak žalovaná toto měla zajistit, a za škodu proto odpovídá v plném rozsahu, jelikož způsobila neplatnost Smlouvy. Soud neshledal důvody pro snížení náhrady škody podle obč. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č.j. -494, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové závěry a z nich vyvozené právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné. Zdůraznil, že žalobci nelze přičíst zavinění na vzniklé škodě, jelikož postupoval podle Smlouvy, o jejíž platnosti neměl důvod pochybovat. Lze sice připustit, že jakožto podnikatel v hornické činnosti mohl vědět o nutnosti schválení Smlouvy zastupitelstvem, avšak nemusela mu být již známa formální procedura. Kromě starosty se jednání účastnila vždy většina zastupitelů, kteří vyslovovali se Smlouvou souhlas; po podpisu žalovaná konala v souladu se Smlouvou a projevovala vůli dostát svým závazkům; zastupitelstvo se následně vyjádřilo, že Smlouvu respektuje; byl také uzavřen dodatek ke Smlouvě; starostka zažádala o pomoc při projednávání konceptu řešení územního plánu obce náměstka a hejtmana Ústeckého kraje. Lze proto uvěřit žalobci, že neměl pochybnosti o platnosti Smlouvy a byl v dobré víře v její naplnění. Naopak schválení Smlouvy zastupitelstvem bylo věcí žalované, která jako veřejnoprávní korporace musela znát příslušná ustanovení zákona o obcích, tudíž je třeba jí přičíst zavinění na způsobení neplatnosti Smlouvy. Vznikla jí tedy povinnost nahradit žalobci škodu v podobě vynaložených nákladů v rozhodném období od 21. 1. 2004 do 29. 8. 2005 v souvislosti s plněním Smlouvy. Taktéž neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle , (dále jen „ “). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné posouzení spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , od kterého se odvolací soud odchýlil. Nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že žalobci nemusela být známa formální procedura schválení Smlouvy zastupitelstvem, když ji evidentně znal ze své předchozí praxe. Takové závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy. Byl to právě žalobce, který porušil svou prevenční povinnost podle obč. zák. za situace, kdy investoval své finanční prostředky, i když si minimálně měl a mohl být vědom neplatnosti Smlouvy. Nesprávně se spoléhal pouze na náhodu, že mu bude stačit ústní souhlas některých členů zastupitelstva mimo řádné zasedání. Dále nesouhlasí se závěrem o absenci důvodů pro snížení náhrady škody podle obč. zák. Pro dokreslení nesprávného postupu odvolacího soudu nakonec zpochybňuje posouzení doby, po kterou byly investice žalobce hodnoceny jako oprávněné. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně.

Žalobce se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukazuje na skutečnost, že o uzavření Smlouvy věděli předem všichni zastupitelé. Zdůrazňuje svou dobrou víru v platnost Smlouvy vzhledem k okolnostem jejího uzavření a následného oboustranného plnění. Odkazuje na zásady pacta sunt servanda a výklad právních úkonů ve prospěch jejich platnosti. Navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, popřípadě jeho zamítnutí.

Rozhodné znění pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodů 1 a 7 a čl. II. bodu 2 Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle

Námitky dovolatelky týkající se důvodů pro snížení náhrady škody podle obč. zák. a posouzení doby oprávněných investic žalobce jsou pouze obecné a postrádají konkrétní vymezení dovolacího důvodu – nesprávného právního posouzení věci a přípustnosti dovolání ( ), v této části tedy dovolání postrádá obligatorní zákonné náležitosti, jež jsou předpokladem jeho projednatelnosti. Pokud dovolatelka namítá rozpor závěrů odvolacího soudu s provedenými důkazy, napadá hodnocení důkazů soudem, jež nepředstavuje přípustný dovolací důvod, totiž nesprávné právní posouzení věci ( ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatelkou řádně uplatněným dovolacím důvodem podle , zakládajícím přípustnost dovolání podle , je tak pouze otázka spoluzavinění poškozeného v případě škody způsobené absolutní neplatností smlouvy v důsledku absence jejího schválení zastupitelstvem obce.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal ( věta první ) a došel k závěru, že dovolání žalované je důvodné, neboť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k ustanovení , , účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle , o obcích, ve znění účinném do 31. 1. 2004 (dále jen „zákon o obcích“).

Podle § 42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Podle § 41 odst. 2 zákona o obcích

právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná.

Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je odpovědnost toho, komu lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v důsledku neplatnosti vznikla. Jde o obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem, jejíž předpoklady vyplývají z § 420 obč. zák. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání žalovaného; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti (dvoustranné) smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2003).

V § 415 obč. zák. se ukládá každému obecná povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost (tzv. generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Toto ustanovení nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů -občanskoprávní odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. ).

Východiskem ustanovení § 441 obč. zák. je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. Takovým jednáním poškozeného může být i porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Proto je třeba, aby poškozený buď poměrně, nebo zcela nesl škodu vzniklou na jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná. Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry zavinění každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2010).

K otázce právních úkonů činěných obcí (veřejnoprávní korporací) se Nejvyšší soud, jakož i Ústavní soud, opakovaně vyjadřoval ve své judikatuře. Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi. Starosta obce (města) však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce. Zastupitelstvo může rozhodovat pouze na svých veřejných zasedáních, ne na jiných jednáních či schůzích. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle § 41 odst. 2 zákona o obcích. Procedura utváření vůle obce, coby veřejnoprávní korporace, až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou právního úkonu učiněného starostou obce je upravena zákonem o obcích, přičemž každá smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, který za obec činí její starosta, skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jejího zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se později dovolávat své dobré víry v naplnění zákonných podmínek pro platnost takového právního úkonu. S ohledem na zásadu „ignorantia iuris non excusat“ (neznalost zákona neomlouvá), je v bytostném právním zájmu třetích osob, aby si ověřily, že při daném právním úkonu byla splněna jedna ze zákonem stanovených podmínek jeho vzniku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 23/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , rozsudek ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. , dále nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud došel k závěru o neplatnosti Smlouvy pro absenci jejího schválení zastupitelstvem žalované, a zároveň neshledal spoluzavinění žalobce na škodě vzniklé v důsledku neplatnosti Smlouvy z důvodu jeho dobré víry v její platnost s bližším upřesněním, že

„jakožto podnikatel v hornické činnosti (…), mohl vědět, že uzavření předmětné smlouvy mělo předcházet schválení zastupitelstvem, avšak nemusela mu být již známa formální procedura takového postupu“

, posoudil věc v rozporu s konstantní judikaturou. Jestliže z právního předpisu vyplývá podmínka pro platnost právního úkonu (smlouvy) a smluvní strana si splnění této podmínky ani dodatečně neprověří, ač to pro ni nepředstavuje žádné podstatné obtíže, jedná se o zjevné porušení požadavku náležité péče – obecné prevenční povinnosti ve vztahu k případné škodě z neplatnosti smlouvy vzniklé, zároveň se tato smluvní strana následně nemůže s úspěchem dovolávat své dobré víry v platnost smlouvy. Pokud bylo v daném případě, ve smyslu výše zmíněné konstantní judikatury a jak ostatně také uzavřel soud prvního stupně, v bytostném zájmu žalobce, aby si ověřil existenci řádného schválení Smlouvy zastupitelstvem žalované, a on tak přesto neučinil a vynaložil v souvislosti se Smlouvou nemalé finanční prostředky, lze jeho jednání v pozici podnikatele (profesionála) hodnotit jako nedodržení náležité obezřetnosti, kterou po něm lze rozumně požadovat, tedy porušení obecné prevenční povinnosti. Argumentace soudů obou stupňů, že taková povinnost pro něj ze zákona nevyplývá, neobstojí, jelikož § 415 obč. zák. se uplatní právě v případech, kde není právním předpisem stanovena konkrétní povinnost. V tomto směru nelze u žalobce ani uvažovat o jeho dobré víře v platnost Smlouvy. Spoluzavinění žalobce pak tedy v daném případě jistě není nulové, a to přesto, že lze souhlasit s dílčím závěrem odvolacího soudu, že primární a rozhodující zavinění na způsobení neplatnosti Smlouvy nese žalovaná, která měla zajistit schválení svého právního úkonu zastupitelstvem. Ve světle uvedeného, a také s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jednání žalované po podpisu Smlouvy utvrzující žalobce, že žalovaná bude postupovat v souladu se Smlouvou), je podíl žalované na škodě jistě větší než spoluzavinění žalobce.

Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný ( věta první za středníkem ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2015

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu