Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3853/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobce T. F., zastoupeného Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem v Brně, Filipínského 1534/55, proti žalované Generali Pojišťovna a.s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení 202 219 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. -127, takto:

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. -127, není přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka namítá.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to rozhodnutí ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. . Domnívá se, že tato judikatura na danou věc dopadá a nikoliv odvolacím soudem poukazované rozhodnutí ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. , a stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1976, Cpj 35/78, časově překonané pozdějšími rozhodnutími ve vztahu k rozhodnutím ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. a ve vztahu k rozhodnutím ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. . Má rovněž za to, že svým rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. , týkající se poměrného rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným, jestliže na vzniku škody se v dané věci podíleli podle závěru soudu prvního stupně oba účastníci dopravní nehody, tedy nejen žalobce tím, že v době dopravní nehody (střetu jeho vozidla s chodcem) překročil povolenou rychlost, ale i následně zemřelý chodce, který přecházel vozovku mimo přechod pro chodce a byl v okamžiku střetu s osobním vozidlem, řízeným žalobcem, ve stadiu střední opilosti a pod akutním vlivem konopí, tedy se spolupodílel na vzniku škodného následku. Je přesvědčena, že správně rozhodl soud prvního stupně, který žalobu zamítl a své rozhodnutí podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. .

Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění, k nimž dospěly nalézací soudy, učinil závěr, že dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí řeší odlišnou skutkovou situaci, jak správně konstatoval již odvolací soud, který se námitkou dovolatelky, že jí uvedená rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. na věc dopadají, zabýval, přičemž správně v odůvodnění vysvětlil, že tomu tak není, jestliže v těchto rozhodnutích se jednalo o situaci, kdy se poškozený domáhal po škůdci náhrady škody a kdy v trestním řízení bylo rozhodováno o tom, zda obžalovaný spáchal trestný čin a kdy náhrada byla řešena jen zčásti (rozhodnutí sp. zn. – se zbytkem nároku na náhradu škody byla žalobkyně odkázána na občanskoprávní řízení) nebo vůbec (sp. zn. – kdy byly řešeny jen podmínky spoluodpovědnosti další osoby na vzniku škody kromě osoby, která spáchala přestupek). Pokud dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , pak v těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka závaznosti výrokem o náhradě škody v občanskoprávním řízení, kdy o škodě oprávněných bylo v celém rozsahu pravomocně rozhodnuto v rámci trestního řízení. Odvolací soud správně podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2009, pod číslem 162/2009, byť se v něm posuzovala otázka tzv. postižního nároku pojišťovny, která plnila za svého pojištěnce, neboť toto rozhodnutí řešilo otázku závaznosti rozhodnutí o náhradě škody, jejíž zaplacení bylo uloženo povinnému v rámci trestního řízení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí plně dopadá na řešení dané věci, jestliže v posuzované věci o povinnosti žalobce (obžalovaného v trestním řízení) uhradit náhradu škody v plném rozsahu poškozeným pozůstalým po zemřelém chodci při dopravní nehodě, kterou způsobil žalobce, již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem (vydaným v rámci trestního řízení). Není přípustné, aby v občanskoprávním řízení bylo přezkoumáváno pravomocné rozhodnutí trestního soudu o uložení povinnosti nahradit škodu, kdy o tomto nároku bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto v plném rozsahu. Odvolací soud poukázal případně i na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 35/78 ze dne 24. 10 1979, týkající se rozhodování soudů o žalobách o náhradu škod v občanském soudním řízení ve věcech, v nichž nárok na náhradu škody byl uplatněn již v trestním řízení soudním, z něhož vyplývá, že pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení brání projednání stejné věci v občanském soudním řízení, a to v rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody již rozhodnuto.

Napadené rozhodnutí nezávisí tedy ve smyslu na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto dovolání žalované není podle přípustné.

Nejvyšší soud tedy nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu