Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3905/2014

28

Cdo 3905/2014

ROZSUDEK

DRUŽBA, stavební bytové družstvo

, IČ: 000 47 708, se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 6, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému:

statutární město Brno

, IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1,

o zaplacení 62.200,- Kč s příslušenstvím

,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2014, č. j. -135, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2014, č. j. -135, vyjma části výroku I, jíž bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci tam specifikovaný úrok z prodlení,

se zrušuje

; současně

se zrušuje

i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2013, č. j. -103 (ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 28. května 2013, č. j. -116), ve výroku pod bodem I v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč „oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec“, jakož i v závislých nákladových výrocích II a III, a v tomto rozsahu se věc

vrací

Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2013, č. j. -103, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z uvedené částky za dobu od od 25. 7. 2012 do zaplacení „oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec“ (výrok I). V části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25% z uvedené částky do 25. 7. 2012 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. května 2013, č. j. -116).

Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. -135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč „oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec“, zatímco v části o zaplacení (specifikovaného) úroku z prodlení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, a v nákladovém výroku bod bodem III jej změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (vše výrokem pod bodem I); současně žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.468,40 Kč (výrok II).

Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobce coby kupující uzavřel s žalovaným (prodávajícím) dne 16. 9. 2004 kupní smlouvu, podle které měl žalovaný převést na žalobce vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec, zatímco žalobce na základě smlouvy žalovanému zaplatil kupní cenu v částce 62.200,- Kč. Posléze vyšlo najevo, žalovaný nebyl vlastníkem převáděných pozemků, jelikož vlastnictví k nim na něj nepřešlo podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a vlastnictví nenabyl ani orginiárně vydržením ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Za tohoto stavu soudy nižších stupňů kvalifikují účastníky uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou a uzavírají, že vztah mezi nimi vzniklý je vztahem z bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu; obč. zák.) a že ve smyslu ust. obč. zák. jsou povinni vrátit si plnění, jež si podle neplatné smlouvy vzájemně poskytli; žalovaný je proto povinen k vrácení přijaté kupní ceny a toto povinnost – uzavírá odvolací soud – je podmíněna splněním povinnosti žalobce „odevzdat (předmětné) pozemky“ žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Na jehož přípustnost usuzuje prostřednictvím ustanovení ), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ). Za ně pokládá zejména výklad a aplikaci ustanovení obč. zák. soudy nižších stupňů, jak se promítly ve výrokové části rozsudku, jímž soud povinnost k vrácení kupní ceny podmínil bezobsažnou a neurčitou povinností k „odevzdání pozemků“, jíž nelze dostát i proto, že jde o věci nemovité. Přitom žalovaný poukazuje na okolnost, že předmětné pozemky již žalobce „nevlastní“ (že je převedl na jiné osoby), a že z rozsudku také nevyplývá určení subjektu, jemuž by měl pozemky „odevzdat“. S odkazem na rozhodovací praxi soudů zastává žalovaný názor, že povinnost k vrácení kupní ceny má být podmíněna úkony směřujícími k obnovení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé (spolu s výroky na něm závislými) zrušen, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 , a čl. II bod 2 , jimiž se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení pro řešení otázky vzájemné podmíněnosti povinností účastníků neplatné smlouvy (jejímž předmětem jsou nemovitosti) vrátit druhému vše, co podle ní dostal ve smyslu ustanovení obč. zák., při jejímž řešení se v dané věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2014, sp. zn. , ze dne 9. října 2014, sp. zn. , nebo ze dne 15. října 2014, sp. zn. , jež řeší danou otázku na podkladě obdobných skutkových okolností ve věci těchže účastníků).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním ( ).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit (srov. § 560 věta první obč. zák.).

Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457 obč. zák.).

Ustanovení § 457 obč. zák. ukládá stranám neplatné či zrušené smlouvy, aby si vzájemně vrátily vše, co podle ní dostaly. Přímo ze zákona tak vzniká synallagmatický vztah ve smyslu § 560 obč. zák. podmiňující možnost domáhat se splnění závazku druhé strany poskytnutím či připraveností poskytnout odpovídající protiplnění. Jsou-li v případě koupi nemovitosti vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnického práva a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny, přičemž zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci, pak v případě neplatné smlouvy bránící kupujícímu, aby se stal řádným vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen vrátit kupní cenu. Vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2011, sp. zn. – dostupný spolu s ostatními rozhodnutími na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

). Byť absolutní neplatnost kupní smlouvy má za následek, že kupující se řádným vlastníkem věci v podstatě nikdy nestal, nelze vyloučit, že plné ustavení vlastnického práva si vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Vzhledem k zásadnímu významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je nasnadě, že protihodnotou vrácení kupní ceny by měla být v případě nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (případně spoluvlastnického podílu na této nemovitosti) především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. ).

Vzájemnou vázanost plnění je třeba respektovat i při formulaci žalobního návrhu, ve výroku rozhodnutí i při výkonu rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. ). Jelikož je soud až na zákonem stanovené výjimky ( ) vázán návrhem na zahájení řízení, lze žalobě vyhovět jen tehdy, vyjadřuje-li návrh vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Pokud i přes poučení soudu ( ) žalobce svůj návrh neupraví, nemůže být žaloba již se zřetelem k uvedené vzájemné podmíněnosti práv a povinností úspěšná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2000, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. ).

Se zřetelem k závěrům výše citovaným je evidentní, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobstojí, jestliže splnění povinnost k vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy (zaplacení částky 62.200,- Kč) je zde podmiňováno splněním nepřiléhavé a prakticky nerealizovatelné povinnosti k „odevzdání pozemků“ (coby věcí nemovitých), jež jednoznačně nevyjadřuje povinnost kupujícího z neplatné smlouvy k poskytnutí součinnosti při uvedení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným (ať již jde o povinnost vůči kontrahentu, či jiné osobě, o níž lze míst za to, že je skutečným vlastníkem nemovitosti, uzavírá-li soud – ve shodě s žalobcem – že vlastnictví zůstalo zachováno státu). Otázka, zda žalobce (oprávněný) danou vzájemnou povinnost již splnil, popřípadě zda je připraven (schopen) ji splnit, jež ovšem již otázkou naplnění formalizovaných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí ( ), resp. exekuce ( , exekuční řád).

Z uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, včetně výroků na něm závislých, zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu